Historie

První písemná zmínka o organizovaném šachu v Bakově nad Jizerou je z roku 1928, kdy vznikl neevidovaný spolek bakovských nadšenců pro tuto hru v „Radnici“. Vůdčí osobou a zakladatelem byl tehdy pan Václav Zikmund. Novodobá historie pak začíná v 70. letech minulého století, kdy vznikl šachový oddíl při TJ Lokomotiva Bakov nad Jizerou, který později přešel pod sokolskou organizaci. Z významných postav této pozdější doby musíme zmínit pana Josefa Kříže a Zdeňka Zdobinu, oba předčasně zesnulé, na jejichž počest je každoročně pořádán Memoriál Josefa Kříže a Zdeňka Zdobiny – „Bakovské dvojice“.

Dne 28.března 1942 před hostincem „U zlaté koruny“ (dnes ordinace veterinárního lékaře), který stojí v řadě měšťanských domů zakončené starou školou a farním kostelem, odkud lze přehlédnouti milé bakovské náměstí, vroubené na všech stranách těsně k sobě přisedlými domy, ozdobené uprostřed stojícím památným morovým sloupem, osvěžené řadami stromů, zazněla jímavá melodie písně „Kde domov můj ?“. To naposledy starému panu Václavu Zikmundovi, který tu v klidu dožíval a dokončil svůj život, zrovna proti „Radnici“, kde před tím také několik roků „šenkýřoval“. Starý pán-Václav Zikmund-zemřel. Otec-jak my, šachisté jsme byli zvyklí mu říkat.

Bůh ví, kde se naučil hrát šachy. My jsme se učili nebo doučili u něho v „Radnici“. „Kroužek šachistů“ v roce 1930 přijal jméno „Šachový odbor SK Bakov nad Jizerou“. Roku 1925 převzal po svém otci živnost hostinskou v „Radnici“ Karel Zikmund, výborný šachista. Pan Václav Zikmund se pak po čase ujal naproti hostince „U zlaté koruny“. Šachový klub zůstal v „Radnici“, ale my jsme chodili za starým pánem „si zahrát“. Stále ho vidím: nad šachovnicí skloněná výrazná hlava, pěkná tvář zdobená vkusným plnovousem, stále usměvavé rty a laskavé oči.

Chvilky prožité ve společnosti starého pána byly naplněny pohodou. Jeho hra byla jasná, bez záludností. Čas tiše plynul, občas padlo zaklínací slůvko „šach“ a zas to tiché a uklidňující zápolení dvou mozků, rušené jen posunováním šachových figurek.

I konec tohoto šachového okouzlení býval klidný. Vyhrál-li, sliboval poraženému soupeři:“Podruhé zas vyhrajete vy!“. Vlastní prohru nikdy neomlouval a s úsměvem potvrzoval:“Tak jsem prohrál!“. Pak ještě stisk ruky a upřímné:“Přijďte si zas zahrát!“.

To milé pozvání mi často zazní a věřte, otče, rádi bychom si zas přišli s vámi „si zahrát“!

Vám, pane Václave Zikmunde, za milé chvilky, prosněné nad šachovnicí, za to, co jste nás naučil, že jste uměl mít radost z vítězství svého soupeře, tyto vzpomínky!

z původní kroniky a „knihy Memoriálu Václava Zikmunda“, „Šachového odboru SK Bakov n./J.“ psané panem J.Müllerem od roku 1945

Stručná jistorie bakovského šachu

První šachový turnaj (o kterém je evidovaná zpráva) v Bakově n. Jizerou proběhl v roce 1920 – tehdy na podporu a jako benefiční akce pro fotbalový klub.

Od roku 1928, kdy měl radnici pronajatu Václav Zikmund, později jeho syn Karel se zde začal hrát šach – hra královská.

V roce 1928 se pořádal první přebor města, ve kterém zvítězil Ferdinand Kylar a v druhém ročníku o rok později sám organizátor Václav Zikmund.

Dne 17.3. 1930 přešel šachový kroužek pod SK Bakov jako šachový odbor a prvním předsedou se stal Josef Resl, po něm od roku 1932 až do roku 1946 František Studničný.

Toť asi nejstarší zmínky o bakovských šachových začátcích, po roce 1946 se oddíl pomalu rozpadl, i když jakási dále nezaznamenaná aktivita probíhala i v mezidobí mezi roky 1946 a 1977 – viz Zář Mladoboleslavska – šachy v Bakově v roce 1965…!.

Znovuvzkříšení přišlo až 19.května 1977 za přispění pánů Jaroslava Jirovského, Josefa Kupčiny, Františka Rameše, Milana Kameníka, Josefa Kříže a Jaroslava Stehlíka, kteří stanuli ve výboru oddílu. Mezi další členy se rekrutovali: Jiří Linhart, Jaroslav Nový, Ivo Stránský, Jan Velick a Miloslav Benada. Postupně se přidružili i Zdeněk Zdobina a Jaroslav Weiser. Tím se začala psát novodobá historie oddílu, která se píše až dodnes.

Bohužel, ne všichni ze zakládajících i pozdějších členů oddílu zde mohou být s námi. Vzpomínku věnujme na památku pánů: Weisera, Zdobiny, Kříže, Linharta, Rejzka, Jiřího Honce, Čapka.

Patřili mezi nás…

Ze života Václava Zikmunda 1874-1942

V každém povolání se najdou lidé, kteří jsou v něm pravými odborníky. Státi se odborníkem v hostinské živnosti není snadné. Je k tomu zapotřebí zvláštních darů, protože umění jednat s lidmi není každému dáno. Václav Zikmund byl v hostinství mistrem, vzácným šenkýřem, který dovedl svou hospodu proměniti ve vlídný domov. Měl vlastnosti jedinečného hostitele. Byl ochotný, úslužný, příjemný, bez zvědavé dotěrnosti, znalý předností i slabůstek svých hostů, byl člověk s věčným úsměvem, mladý v přizpůsobování, milý partner při hrách, dobrý spoluhráč v šachu.

Narodil se 10.října 1874 ve Zvířeticích. Do školy chodil v Bakově nad Jizerou. S hostinskou živností se obeznámil v Praze v restauraci „U kuřího oka“. V Praze se též osamostatnil v restauraci „U hřebíku“ ve 32 letech. V roce 1908 vypomáhal při výstavbě v restauraci „U slona“. O dva roky později si pronajal „Národní dům“ v Jablonci nad Nisou. V roce 1914 byl po deset měsíců politickým vězněm. Po propuštění z vězení pracoval v Hrubém Rohozci. Od roku 1916 byl hoteliérem v bakovské Radnici. Tam „hospodařil“ až do roku 1925. Pak pobyl rok v Turnově. Od roku 1927 až do své smrti vedl hospodu „U zlaté koruny“, zvanou „U starého Zikmunda“. Zemřel 25.března 1942. Na poslední cestě šlo jej vyprovodit mnoho bývalých hostů. Šli se naposledy podívat na urostlého hostitele, jehož pěkné oči zavřela smrt, na krásná, mužná ústa, navždy umlčená. Na Václava Zikmunda, pevného Čecha, staročeského poctivce, výborného šenkýře, příjemného spoluhráče vzpomíná mnoho lidí s upřímnou srdečností.

z dobové kroniky a „knihy Memoriálu Václava Zikmunda“, „Šachového odboru SK Bakov n./J.“ psané panem J.Müllerem od roku 1945

Ze života Josefa Kříže 1932-1989

Pan Josef Kříž se narodil roku 1932 v Mladé Boleslavi. Po absolvování základní školy se vyučil kovářem a po základní vojenské službě začal pracovat jako údržbář v papírnách Bělá pod Bezdězem a později na statku v Čisté.

V roce 1968 se oženil s paní Boženou Mikyskovou, se kterou musel volky-nevolky vydržet do konce života. Po ztrátě svobody se usadil a začal se věnovat bakovskému sportu.

Začínal jako pokladník hokejového oddílu TJ Lokomotiva Bakov nad Jizerou. V této funkci působil mezi roky 1969 a 1976 poté začal působit v bakovském šachu.

Josef Kříž se prakticky od založení oddílu až do své tragické smrti (tj. celých 10 let) věnoval prakticky výhradně mládeži. Když nás opustil, snažilo se několik z nás zvednout jeho prapor a pokračovat v tradici bakovského mládežnického šachu. Právě my, kteří jsme se o to (prakticky jen se zanedbatelnými úspěchy) pokusili chápeme, kolik námahy, mravenčí práce a bezpočtu hodin a dní volného času Josef (nám) dětem věnoval.

Já sám hraji šachy díky němu a nyní místo úspěchů, kterých jsme jako žáci pod jeho vedením dosáhli, opráším namátkou několik vzpomínek, díky nimž žije „dědouš“ i nadále s námi.

Vzpomínám hlavně na spoustu lumpáren, které jsme navyváděli na cestách na cestách po turnajích po celé tehdejší republice (za 1,-Kčs vlakem). Dědouš o nich většinou nevěděl, ale za ty, které se provalily, jsme nikdy neslyšeli hrubé slovo. Když už, tak vše vyřídil a vyřešil dobře míněný a mířený pohlavek a zase bylo dobře. Vzpomínám na šachové prázdniny v Omastinné na Slovensku, na které dědouš obětoval dovolenou, vzpomínám také, jak s námi chodil běhat a skákat do dálky, když bylo třeba kromě hraní šachů splnit i pionýrský odznak BPPOZ.

Vzpomínám také na ta dlouhá léta, kdy jsem každý pátek, týden co týden trávil na „šachách“ v klubovně a nebylo měsíce, kdy jsme nevyrazili ještě alespoň na 2 soboty někam na turnaj.

Vzpomínek je hodně a máme je na Josefa každý. Nebyl silný šachista, ale o to větší to byl člověk.

Zdeněk Zdobina 1949-1994

29.3.1949 – 21.6.1994

Pan Zdeněk Zdobina se stal členem šachového oddílu Sokol Bakov asi v roce 1987. Hned se stal nejen platným hráčem, ale i významným organizačním pracovníkem. Dlouhá léta se staral o chod A-družstva a dopravu hráčů na zápasy. Jeho dlouholetým přítelem i nepřítelem se stal vůz 1203, majetek Sokolu Bakov, který jsme využívali společně s bakovskými fotbalisty. S tím nás Zdeněk vozil na zápasy po celém kraji. Hlavně v zimních měsících to byla „challange“. Nikdy nebylo jisté, zda stařičká 1203 nastartuje a zda nás zdárně doveze na zápas. S velkou dávkou improvizace a umění se však skoro vždy Zdeňkovi povedlo nás včas na zápas dopravit a v mnohých případech k tomu přidal i cenný zápasový bod. Tak jako vozil dospělé na zápasy družstev, tak také rozvážel děti na různé turnaje v okolí Bakova, určitě v tom hrála významnou roli i jeho dcera Jitka, která v té době patřila k nejlepším šachistkám v kraji a spolu s Petrem Jírovským, Luďkem Švejdarem a Petrem Garšicem vytvořili zlatou éru mládežnického šachu v Bakově. Naše mládež se však tehdy dopravovala hlavně vlakem. I tehdy jezdil Zdeněk velmi často s dětma. Kromě klasického doprovodu, se samozřejmě podílel i na jejich výchově. Všichni mládežníci se tehdy naučili, či zdokonalili v mariáši a mnohým jde mariáš velice dobře i dnes.

Zdeněk nebyl již žádným šachovým talentem, ale solidním hráčem 2.VT v době, kdy VT bylo nutné ještě řádně vybojovat. Dlouhá léta hrál v bakovském A-družstvu Krajský přebor druhé třídy.

Bohužel nás, i své oblíbené šachové figurky předčasně opustil v červnu roku 1994 po krátké nemoci.

Jaromír Weiser 1934-2008

Byl jedním ze zakládajících členů oddílu a po dlouhou dobu i jeho nejlepší hráč.

Dlouholetý člen základní sestavy, ze které ho vyřadila až dlouhá přestávka způsobená nemocí. Bez tohoto nadšence, který se staral nejen o činnost a chod A-družstva a celého oddílu, ale hlavně vedl a trénoval bakovskou mládež a dorost, by oddíl nikdy nedosáhl takových úspěchů.

Na jeho cenné metodické rady vzpomínají snad všichni, kteří zaznamenali nějaké úspěchy. Ať již to byli Petr Jírovský, Jitka Zdobinová, Martin Richter, Luděk Švejdar, Petr Garšic, Olda Pechánek, Jindra Kolda a mnozí další.

Z řady úspěchů, kterých pan Weiser dosáhl vzpomeňme alespoň některé:

3.místo v okresním přeboru jednotlivců – 1982

1.místo v turnaji Tiba-Josefův Důl – 1981

1.VT získaná v krajském přeboru družstev – 1987

Jiří Linhart 1956-2015

Byl jedním ze zakládajících členů oddílu a po dlouhou dobu patřil i k nejlepším hráčům.

Zvláště v novodobých začátcích oddílu, v sedmdesátých letech, byl výraznou oporou. Šachy byla jeho druhá vášeň, po národní házené, kde působil rovněž jako aktivní hráč i trenér.

Málo se věnoval individuálním turnajům, zato se vždy zapojoval do soutěží družstev. I ke konci své šachové kariéry patřil mezi hráče krajské úrovně. O lepší výsledky ho mnohdy připravila jeho láska k dobrému moku či nemoce.

O činnost oddílu se však nikdy nepřestal zajímat, mnohdy nás svojí návštěvou na tréninku překvapil. Dlouhá léta jezdil na naše šachová soustředění a pro zasvěcené zůstane navždy spjat s pojmy jako Impresário či Černá Můra.

Čest jeho památce.

Ing. Jaroslav Jirovský 1941-2022

Pan Jaroslav Jirovský *5.4.1941 byl prvním předsedou oddílu po jeho znovuzaložení v roce 1977. V té době vzal na sebe nelehkou úlohu předsedy šachového oddílu, v době, kdy oddíl musel kromě šachové činnosti vykazovat i patřičnou angažovanost v akcích Z či plněním Vzorného oddílu. Sám nebyl skvělým šachistou, ale chodu oddílu věnoval mnoho času. Spolu s Josefem Křížem tento oddíl táhli a vedli tak, aby šachová činnost převažovala. Předsedou oddílu zůstal až do roku 1997, kdy jeho roli převzal Luděk Švejdar. Pan Jirovský se zasloužil o znovuzaložení oddílu, o vznik mládežnického družstva, spolupráci s ostatními družstvy v okrese, tak, že sice pod hlavičkou Akumy, ale s našimi Petrem Jirovským a Jitkou Zdobinovou toto družstvo několikrát vyhrálo mistrovství ČR žákovských družstev – slavné Zaječice.

Pana Jirovského známe však hlavně jako skvělého kamaráda, šachového patriota a slušného člověka.

Čest jeho památce

Síň slávy…

Petr Jirovský

Je nejúspěšnějším odchovancem našeho oddílu. Jeho sportovní kariéru jsme shrnuli do krátkého přehledu.

Než se začne něco chválit je třeba především uvést co tomu předcházelo a jak se vůbec něco mohlo podařit.

Zase se musí začít prací a obětavostí pana Josefa Kříže, který s pětiletým klukem alespoň čtyřikrát týdně hrál. Když pak začal pociťovat, že je nutno pracovat na vyšší úrovni, přesvědčil pana Jaromíra Weisera, který malým žáčkům překládal do srozumitelné řeči řadu knih, pouček a zásad prověřených šachovými mistry. Každé úterý večer studovali šachy a to až do 14 let. V 10. letech měl možnost, na základě spolupráce s Akumou, pracovat ještě každý pátek spolu s Jitkou Zdobinovou u předních boleslavských šachistů pánů Miloslava Jačka a ing.Josefa Crhy. Ani ostatní šachisté Akumy nikdy mladým šachistům neodmítli hru nebo konzultaci. Cenné bylo, že v Akumě byli další mladí nebo o něco starší žáci a dorostenci, se kterými pravidelná hra poskytovala neocenitelné zkušenosti. Závěrem žákovského věku se mu věnoval se mu věnoval i ing.Martin Richter. Po vítězství na mistrovství ČSFR žáků do 14.let začal pracovat s mezinárodním mistrem Josefem Přibylem. Asi bylo na řadu, kteří pomáhali zapomenuto, ale ne úmyslně.

1984

– na jaře seznámení s hrou – v říjnu účast na prvním turnaji VC v Ml.Boleslavi – 17.11. vítězství v krajském turnaji do 8.let v Lysé nad Labem – 27.12. první vítězství v turnaji VC v Ml.Boleslavi

1985

– 6.1. 7.místo na mistrovství ČSSR do 8.let v Novém Městě – v listopadu vítězství v krajském turnaji do 8.let – v prosinci vítězství v krajském turnaji do 10.let – 3.místo v Rožďalovicích

1986

– mistr ČSSR do 8.let v Novém Městě pod Smrkem – 3.místo Intertalent Příbram – přeborník okresu ml.žáci

1987

– okresní přeborník ml.žáků – krajský přeborník do 10.let – 2.místo v Rožďalovicích

1988

– 1.místo v Rožďalovicích – 2.místo Intertalent Příbram

1989

– 1.místo v Rožďalovicích – 2.místo v krajském přeboru žáků do 14.let Hrachov na podzim přestup do Akumy

1990

– 1.místo v krajském turnaji do 12.let Votice – 1.místo v Rožďalovicích – 1.místo v krajském přeboru mladšího žactva – 4.místo v přeboru žáků ČSFR v Brně do 14.let – 1.místo „Naděje“ Zlín do 12.let – 2.místo „Lvíčata“ Prievidza do 14.let I.VT – za Akumu hraje v II.lize

1991

– 2.místo přebor žáků do 14.let Rychnov – 1.místo v Rožďalovicích – člen 4členného družstva ČSFR – vítězství v neoficiálním mistrovství Evropy žáků do 14.let Toulon – vítězství s družstvem Akumy v Zaječicích – za Akumu hraje v II.lize

1992

– mistr ČSFR do 14.let Zlaté Hory – 1.místo Čechy do 16.let – člen družstva žáků ČSFR – mistři Evropy žáků-oficiální – 12.místo na mistrovství světa v Duisburgu – 8.místo na mistrovství Evropy v Rimavské Sobotě – hostování za Mládí Praha, hráč I.ligy – vítězství v Zaječicích – družstvo Akumy mistry ČSFR 6členných žákovských družstev – přestup do Mládí Praha KM

1993

– vítězství v Zaječicích ve 4-6členných družstvech – I.liga za Mládí – 5.místo mistrovství do 16.let

1994

– 1.místo v přeboru Čech do 18.let – 2.místo v přeboru Čech do 20.let – 2.místo v přeboru Čech mužů – 3.místo na mistrovství do 16.let ČR

1995

– 1.místo v přeboru Čech do 18.let – 2.místo v přeboru Čech do 20.let – 4.místo na přeboru Čech mužů – člen extraligového Mládí Praha

1996

– 1.místo na přeboru Čech do 20.let – 1.místo na přeboru Čech do 18.let – 6.místo na přeboru Čech mužů – splněna norma na mezinárodního mistra – 2.místo na přeboru Německa do 20.let – člen extraligového Mládí Praha

1997

– 1.místo na přeboru Čech do 20.let – 2.místo na přeboru juniorů ČR – splněny 2 normy pro mezinárodního mistra – neuznány pro administrativní nedostatky – 3.místo s Mládí DP Praha v extralize, možnost hrát PMEZ – nominace na mistrovství světa juniorů – Zagaň

Historie bakovského Sokola

Po pádu Bachova absolutismu r. 1859 a vydání Říjnového diplomu r. 1860 se prudce rozvíjí český národní život. Jsou vydávány české noviny a časopisy, v Praze i na venkově jsou houfně zakládány hospodářské, kulturní a sociální organizace. Tyršovy a Fügnerovy vlastenecké ideály hledají nového člověka, harmonicky duševně a fyzicky rozvinutého. Oba vlastenci spolu s JUDr. Thurn –Taxisem zakládají Sokol pražský a po jeho vzhoru vznikají sokolské tělocvičné jednoty i ve větších venkovských městech, mimo jiné v Ml. Boleslavi, Turnově i v Mnichově Hradišti. TJ. Sokol v Bakově vzniká až ve druhé vlně zakládání sokolských jednot v osmdesátých létech 19.století, v době hospodářské konjunktury. Roku 1884 je založen Sokol v Benátkách, roku 1885 v Bakově nad Jizerou a v téže době i v Podlázkách.
Dne 14. června 1885 byl v Bakově ustaven přípravný výbor ve složení Jan Černý, Augustin Koloc, J.L.Koloc. V. Horčička a Fr. Havlíček, kteří svolali na 28. června ustavující valnou hromadu. Prvním starostou byl zvolen příští městský tajemník J.L.Koloc, jednatelem Fr. Oberding a pokladníkem Fr. Tajbner. Po založení měl bakovský Sokol 57 členů, kteří během krátké doby připravili 18. října své první veřejné vystoupení.
V prvních létech se cvičilo velmi málo, protože nebyly cvičební prostory. Sokolové cvičili v zimních měsících v sále radnice, kde jim městská rada povolila postavit i hrazdu. V letním období jim bylo vykázáno místo v právě založených Komenského sadech, kde však cvičencům vadily vysázené parkové stromy. V druhé polovině devadesátých let našli svůj azyl v hostinci Na Zastávce a po roce l906 ve školní tělocvičně chlapecké školy nebo na přilehlém cvičišti. Snahou výboru bylo postavit vlastní tělocvičnu. Založili proto už v roce 1886 stavební fond, do něhož přispívaly zdejší spolky, městská rada a především sokolové sami výnosy ze svých akcí.
V roce 1887 vstupuje místní Sokol do právě ustavené Fügnerovy župy se sídlem v Mladé Boleslavi. Dne 29. června 1890 došlo ke slavnostnímu vysvěcení prvního sokolského praporu. Slavnost byla spojena s veřejným vystoupením na louce pod Komenského sady. Na II. Všesokolském sletu v roce 1891 vystoupili 24 cvičenci z Bakova a okolí. Kromě cvičení, omezené pouze na muže, organizovali sokolové své výlety, spojené s hudbou, besedy, plesy, věnečky, ale i přednášky.
V roce 1905 byl při zdejším Sokole ustaven dámský odbor. Cvičí se na starém koni a nízkých dřevěných bradlech. Pod vedením Václava Kuny se rozvinulo cviče ní žáků. Dvacáté páté výročí svého trvání slavili bakovští sokolové župním sletem na cvičišti u školy. Před VI.Všesokolským sletem měla zdejší jednota už 150 členů, z nichž plná jedna třetina vystoupila pod vedením cvičitelů Bartoníčka a Šípka na pražském sletu. První světová válka téměř uťala sokolům křídla. Celkem 86 bratří narukovalo na různé fronty světové války. Mezi nimi i Alois Štorch z Nové Vsi, který jako příslušník Čs. legií na italské frontě byl při plnění špionážního úkolu zajat a popraven za vlastizradu. V čele jednoty stojí učitel František Jánský. Veškerý majetek spolku byl ochráněn před konfiskací převedením na místní školní radu.
Po skončení války a vyhlášení samostatné Československé republiky v roce 1918 dochází k pronikavému rozmachu sokolství a sportu vůbec. V Bakově je organizováno v Sokole na tři sta členů, kteří mají před sebou pod vedením svého starosty Bartoníčka jako hlavní cíl postavit svou vlastní sokolovnu. Je zakoupen vhodný pozemek za městem, na kterém během pěti měsíců byla postavena sokolovna, hrdost a pýcha zdejších Sokolů, a slavnostně otevřena 12. září 1926. Projekt vypracoval zdejší rodák Josef Studničný, stavbu provedli stavitelé Kyncl a Najman. Celkové náklady se vyšplhaly na závratných 353 779,34 Kč, které zapříčinily dluh, jenž nebyl splacen ani do deseti let po dokončení stavby. Přitom sokolové sami odpracovali tisíce dobrovolných hodin v celkové hodnotě sto tisíc korun. Je třeba zdůraznit, že budova byla postavěna výslovně jen z peněz zdejších sokolů, dobrovolných dárců a drobných přispěvovatelů, bez jediné koruny od ústředí pražského Sokola nebo župy.
VIII.Všesokolského sletu se zúčastnilo třicet mužů, 5 žen v krojích a 14 mužů v prostných. Na Dnech mládeže vystoupilo deset dorostenců.
Nářaďový tělocvik a prostná slaví i úspěchy v zahraničí, ale nepřitahují ctitele ostatních sportů. V Bakově už dávno existuje fotbalový SK Bakov (1912), který má i odbor házené, tenisový LTC (1928), lední hokej (1929), šachy (1932) a Klub českých turistů, jenž spravuje též hrad Zvířetice. Do Sokola pronikají sporty až v roce 1931, kdy byl založen odbor stolního tenisu, tenisu a házené. Později se ujala i odbíjená. V Sokole působí odbor loutkařský a biografický.
Ve dnech 22.a 23. června 1935 bakovští sokolové oslavovali 50.výročí od svého založení. V sobotu se konala slavnostní schůze, návštěvníci zhlédli výstavu v prvním patře sokolovny, v neděli odpoledně předvedlo sedm oddílů svá prostná, na závěr se předvedli házenkáři. Večer se konala v sokolovně taneční zábava. Novým starostou byl zvolen učitel Václav Větvička.
Za německé okupace vstupují někteří členové do podzemního hnutí. Sokol je rozpuštěn 12. dubna 1941, protože se „sokolská organizace stala shromaždištěm otevřeného a tajného odporu proti Říši.“
Po osvobození republiky v roce 1945 se na výzvu Ústředního národního tělovýchovného výboru sešli 14. května představitelé bakovských tělovýchovných a sportovních spolků a přihlásili se k myšlence sjednocení československé tělovýchovy. Byl založen Místní národní tělovýchovný výbor, jehož předsedou se stal učitel Jaroslav Müller. Tento první pokus o sjednocení však nevyšel. MNTV v Bakově se rozešel až 17. dubna 1947.
Od podzimu 1947 se sokolové připravují na svůj XI. Všesokolský slet. V lednu bylo zvoleno nové vedení v čele se starostou Jar. Müllerem a místostarosty R. Kulštrunkem a E. Kynclem. Náčelníkem a náčelnicí se stali L.Kocáb a E.Koubová. Po únorových událostech v roce 1948 byla v Bakově ustavena při Revolučním akčním výboru Národní fronty komise po sokolské otázky, která prověřila celé vedení místního sokola a neshledala žádné důvody k zakročení proti členům Sokola. V Březnu byl zvolen nový výbor v čele s Josefem Turkem, dalšími členy výboru byli: J. Lhoták, B. Kameník, E. Kyncl, J. Fidler, J. Riedel, M. Hlubůček, B.Khánová, J, Černá, L.Opltová, M. Novotná. Do čela tradičních odborů byli zvoleni: K. Hašlar (pořadatelský), L. Douda (loutkový), E. Kyncl (stavební) a J.Lhoták (biografický).
XI. Všesokolského sletu se zúčastnili 32 žáci, 19 dorostenců pod vedením M.Janečka, K. Kuny st. a A. Veldy a 38 cvičících mužů pod náčelnictvím L.Kocába. Z ženských složek vystoupilo na sletu 28 žákyň, 35 dorostenek a 57 žen.
Na základě Košického vládního programu došlo v průběhu roku 1949 ke sjednocení tělovýchovy a sportu. V Bakově se uskutečnilo sjednocení pod hlavičkou Sokola. Do nové organizace vstoupil SK Bakov (odbory fotbal a hokej), LTC, Orel, KČT, bývalí členové DTJ, Junák. Do čela nové TJ Sokol byl zvolen sokol Václav Bařtipán. Pod jeho vedením je organizováno masové plnění Tyršova odznaku zdatnosti (TOZ).
Podle zákona z 12. prosince 1952 byla realizována celostátní reorganizace tělovýchovy v Československu. Byl zřízen Státní výbor pro tělovýchovu a sport, který se stal jen servisem pro uskutečňování tělovýchovy, kterou řídí jednotlivá ministerstva a především Ústřední rada odborů, pod kterou připadlo 9 organizací podle resortů. Zdejší tělovýchovná jednota dostala nový název DSO (Dobrovolná sportovní organizace) Slavoj. Jejím předsedou se stal E.Kyncl. Název TJ Sokol zanikl.(Uchoval se pouze u vesnických tělovýchovných jednot.)
Po roce 1989 se vytvářejí nové podmínky pro obrodu sokolského hnutí. V Bakově se žádná aktivita dlouho neprojevovala. Teprve když hrozila restituce sokolovny do rukou pražského ústředí Sokola, byla založena na podzim r. 1992 TJ Sokol Bakov. Prvním předsedou se stal Jiří Malina, po něm krátce L.Švejdar, kterého vystřídala Mgr.Jana Kroupová. V současnosti je předsedkyní Mgr.Jitka Brychová.

Šachový oddíl změnil název na ŠO Sokol Bakov n.Jizerou z TJ Lokomotiva Bakov n.Jizerou v roce 1996.

120 let bakovského Sokola

Bakovsko, červen 2005 – říjen 2006

Neúspěchy rakouské státní politiky v padesátých létech 19. století přivodily po válečných porážkách v Piemontu pád nenáviděného Bachova absolutismu. Krátce poté je císař nucen vydat Říjnový diplom, jakousi předzvěst ústavy, který svou liberálností vytvořil podmínky k prudkého rozmachu českého národního života v nastupujících šedesátých létech. Představitelé českého národa, podnikatelé, statkáři, bankéři, inteligence se chápe příležitosti a využívá radostného vzduší národního optimismu k prosazení svých rezortních a národních zájmů proti německému kapitálu, který v českých zemích převládal. Následně vydaná Únorová ústava z roku 1862 potvrdila svobodu spolčovací a shromažďovací i svobodu slova a tisku. Po létech těžké policejní persekuce dochází v Praze a podle jejího vzoru v dalších českých městech k zakládání českých vlasteneckých spolků, různých hospodářských a kulturních institucí i politických stran. V hojné míře jsou vydávány české noviny a časopisy.

V tomto období byl ustaven v Praze zpěvácký spolek Hlahol, Palacký zakládá Svatobor a dr. Miroslav Tyrš spolu s Jindřichem Fügnerem a dr. Rudolfem Thurn – Taxisem, naším krajanem z Niměřic na Mladoboleslavsku, tělocvičný spolek Sokol. Ideály sokolství zapustily kořeny brzy i v dalších českých městech. Mladoboleslavský starosta JUDr. Mattuš, zanícený vlastenec, se ujímá úkolu a záhy zakládá tělocvičnou jednotu Sokol i ve svém městě. V té době i Mnichovohradišt’ští si pospíšili a zakládají též Sokol ve svém bydlišti.

V Bakově bylo dlouho mrtvo. Ani pokrokové snahy zdejšího učitele Josefa Tondra nemohly prolomit silný krunýř, který svíral zdejší poměry zavedené podle starých rakouských pořádků. Zvláště purkmistr Herbst s několika radními pečlivě střežili, aby ani píď pokroku nevstoupila do bakovských ulic. Ve městě ještě v polovině šedesátých let nebyl ustanovený žádný kulturní spolek. Aktivní bylo pouze Literátské bratrstvo při zdejším kostele a divadelní ochotníci, kteří však nebyli dosud organizováni v řádném spolku. Velkou nadějí pro rozvoj bakovské kultury bylo založení zpěváckého spolku Slavoj v roce 1867. V té době už v městě nevládne purkmistr Herbst se svými nohsledy, nýbrž nové osvícené vedení v čele s purkmistrem Hálou, bývalým trenčínským mlynářem. Slibný rozvoj města však zastavil krutý a nenasytný požár v září 1869, který zničil dvě třetiny všech jeho domů. Městečko, které v té době nemělo ani dva tisíce obyvatel, se po několika letech z hrozivých ran přece jen vzpamatovalo. Je založena Občanská záložna, Svatováclavský spolek, Divadelní spolek Tyl, Spolek dobrovolných hasičů, Spolek vojenských veteránů, Měšt’anská beseda aj.

Osmdesátá léta zaznamenávají vlnu zvýšeného podnikání, která s sebou přinesla očekávanou hospodářskou konjunkturu, jež zlepšila životní podmínky obyvatelstva, zvláště dělnictva. Do sokolských jednot, v nichž dosud převládali členové z vyšších, často měšt’anských vrstev, kteří byli ekonomicky zabezpečení a mohli přispívat na materiální zajištění sokolské činnosti, přicházejí i nemajetní (dělníci, studenti), kteří tak rozhojňují tělovýchovnou činnost a podílejí se na vlasteneckém životě spolku. I v menších městečkách se vytvořily podmínky k organizačnímu zajištění sokolských ideálů. Po vzoru Mladé Boleslavi, Mnichova Hradiště a Turnova je v oce 1884 založen Sokol v Benátkách a o rok později i v Bakově a v nedalekých Podlázkách.

Je až s podivem, jak vlastenecky a kulturně žije Bakov v osmdesátých létech. Ač počtem malé městečko, vládne v něm čilý život. Pro občany bylo ctí zastávat vedoucí funkce v místních spolcích. Stávalo se, že někteří činovníci pracovali a byli aktivní i v několika spolkových výborech, jako městský tajemník J.L.. Koloc, učitel Vojtěch Horčička či Augustin Fibiger, purkmistr a zdejší kovář. Právě mezi těmito funkcionáři se zrodila myšlenka na založení Sokola. Dne 14. června 1885 byl v Bakově zvolen přípravný výbor ve složení Jan Černý, Augustin Koloc, J. L. Koloc, Vojtěch Horčička a František Havlíček, kteří připravili na 28. června ustavující valnou hromadu, která schválila stanovy i výbor. Prvním starostou byl zvolen Josef Ladislav Koloc, jednatelem František Oberding a pokladníkem František Tajbner. Při svém založení měl bakovský Sokol 57 členů, kteří s ochotou a nadšením připravili na 18. října téhož roku své první veřejné vystoupení. Následujícího roku už v řadách zdejšího sokolstva uzrála myšlenka ke zřízení vlastní tělocvičny. Proto bylo ve výboru Sokola usneseno založit stavební fond na její výstavbu. V roce 1887 vstupují i bakovští sokolové do právě ustanovené Pojizerské župy Fügnerovy se sídlem v Mladé Boleslavi. Tím se činnost zdejšího Sokola dostává na vyšší organizační základy. V prvních létech od svého založení cvičili bakovští sokolové velmi málo. Jejich hlavní činnost spočívala v pořádání výletů do nedalekého okolí za účasti místní hudby, v organizaci věnečků, plesů a večírků, ale také přednášek a besed.

Podle sokolských stanov měla tělocvičná jednota právo na pořízení vlastního praporu. Za tím účelem se konala okázalá slavnost odhalení praporu v neděli 29. června 1890 za účasti velkého množství diváků. K slavnosti byl vydán Pamětní list, jehož autorem byla redakční rada v čele s J.L. Kolocem a V. Horčičkou. Bakovští sokolové si dali s přípravou náležitou práci. Vyzdobili město, jak nikdo dosud nepamatoval. Při ústí hlavních ulic do náměstí, tedy u masných krámů, u hostince u Kettnerů a před hostincem J. Herbsta postavili slavobrány. Před radnicí stály dva sloupy, ovinuté chvojím, s červenobílými prapory. Další ověnčený sloup s praporem dal zřídit p. Šefčík před domem p. učitele Horčičky (čp. 89) na náměstí. Před sv. Trojicí byl postaven přístřešek pro oltář, aby zde mohl být prapor vysvěcen. Opodál stála řečnická tribuna. Všechny domy na náměstí byly vyšnořeny věnci a prapory. I ve Veselské ulici, kudy se ubíral průvod, visely červenobílé nebo červenomodrobílé prapory, zvláště dům č.p. 105 vynikal svou výzdobou. Zde, u Zejbrdlichů, bydlela totiž matka praporu Anna Kolocová. Jí také zahrála Strnadova muzika v předvečer oslav slavnostní dostaveníčko. Pozorný sledovatel si zajisté všiml, že v celém městě nevisel ani jeden prapor císařský. Na škole v rohu náměstí nevyvěsili žádný prapor, nebot’ to prý úřady zakázaly.

Hosté se scházeli od půl jedenácté před radnicí, kde je vítala Strnadova kapela. Poté dorazil na náměstí slavnostní průvod, který vyšel z libosadu (Komenského sadů). Sotva sokolové dorazili na náměstí, dalo se do deště, a tak veškerý program slavnosti byl nabourán. Svěcení se muselo konat v kostele až v pravé poledne. První část byla zakončena slavnostní mší. Po společném obědě, který se konal na radnici za účasti měšt’anosty, dr. Kopečného a dr. Scheinera, představitelů sokolského ústředí, bratra Kožíška, náčelníka pražského Sokola, a domácích činovníků starosty Sokola J.L. Koloce, místostarosty Šefčíka, jednatele Riedla, cvičitele Šípka a dalších hostů vyšel po dešti o čtvrté hodině průvod z náměstí do libosadu za městem v čele se všemi uvedenými. V průvodu kráčeli ve vycházkových úborech též členové bakovských spolků, jako byli hasiči a vojenští vysloužilci. Za sokolským praporem dorazili všichni na jeteliště p. A. Fibigera proti libosadu (v Čechově ulici za Vápeníkovými směrem do Ostrova). Kolem cvičiště byly postaveny lavičky a tribuna pro hodnostáře. Přítomní byli pohoštěni koláči, které si mohli zakoupit po dvou krejcarech, nebo doutníky. Obojí nabízeli dívky, vyšnořené v národních krojích.

Celkem 79 sokolů přivedl na cvičiště náčelník Fügnerovy župy učitel Karel Patočka z Kosmonos. Cvičenci nastoupili v triku, kalhotách a ve žlutých střevících do čtyřřadu. Předvedli několik cviků s železnými tyčemi a zápasy ve trojstupech. V druhé části byli cvičenci rozdělení přibližně po osmi do družstev, která donesla na cvičiště tělocvičné nářadí. Před zraky diváků se objevila dvoje bradla, hrazda, kůň s madly, koza a kůň pro přeskok. Mezi cvičeními hrála hudba. Cvičenci cvičili podle povelů svého náčelníka. Z bakovských chlapců se nejvíce líbil J. Kameník. Všem přihlížejícím se cvičení líbilo. Spokojení sokolové s členy ostatních spolků odcházeli za doprovodu hudby teprve před osmou hodinou z cvičiště přímo na radnici, kterou slavnostně vyzdobil F. Oplt v národních barvách, aby slavnost zakončili tanečním večírkem. Podle zápisů V. Horčičky se nejvíce ulevilo páteru Mattesovi, který se po celý den obával, aby dr. Kopečný ve svém projevu nepřednášel o Husovi či Žižkovi. Déšt’ však zabránil, aby dr. Kopečný vystoupil, jak bylo plánováno.

Pětileté výročí sokolské jednoty spojené se slavností odhalení a vysvěcení praporu vlilo další impuls do bakovských sokolských řad. Do nácviku na II. Všesokolský slet v roce 1891 se zapojilo na třicet cvičenců. Samotného sletu se však zúčastnili 24 cvičenci.

V devadesátých létech sílí v Bakově vliv sociálně demokratické strany, která se hlásí k programu II. internacionály, jenž zdůrazňoval především internacionalismus dělnické třídy. Sokolské ideály založené na národní jednotě příslušníků různých společenských vrstev byly rozbíjeny z levé strany politického spektra. Sociální demokracie nesouhlasila se sokolským liberalismem a výrazně ovlivňovala ty své členy, kteří byli současně též příslušníky Sokola. Důsledkem je odchod celé řady členů z řad Sokola. Podobně tomu bylo i v Bakově. Prudký úbytek členů způsobil, že se sokolská jednota málem rozpadla. Bakovský spolek se ocitl v hluboké krizi. Nácvik na III. slet ztroskotal. Vlastního sletu se zúčastnila pouze symbolická dvoučlenná delegace. V roce 1900 měla jednota pouhých 41 členů, z nichž jen jedna čtvrtina byla aktivních. Představitelem zdejšího Sokola byl v devadesátých létech MUDr. Josef Satran.

Roku 1896 byl v Bakově založen druhý tělovýchovný spolek, jímž byli velocipedisté. Kupodivu v malém Bakově se do tohoto sportovního oddílu přihlásilo 15 cyklistů, kteří se aktivně účastnili závodů v okolí. Známým cyklistickým závodem byla trasa Mnichovo Hradiště – Mladá Boleslav. Předsedou spolku byl Josef Amler, místopředsedou Jan Strnad. I cyklistika, již provozovali především zámožnější občané městečka, ovlivnila úbytek členů Sokola.

Teprve od roku 1902 dochází k postupnému zvratu v sokolské činnosti. Sokolové po létech krize se opět předvedli svým spoluobčanům veřejným cvičením. Vzestup činnosti nastal zvláště v roce 1905, kdy byl při místním Sokole zřízen i dámský odbor. Tehdy stál v čele tělocvičné jednoty Jan Červený. Prostory hostince Na Zastávce, kde všechny sokolské složky cvičily, byl zaplněn každý večer. Sokolové zde cvičili na starém koni a nízkých bradlech. Daleko lepší podmínky ke cvičení nastaly v roce 1906, kdy byla postavena nová školní budova chlapecké školy za městečkem. V její prostorné tělocvičně s vysokým stropem (dnešní dvě dílny tvořily jednu velkou tělocvičnu) se nacházelo již více nářadí. Sokolové pochopili, že si musí své členy vychovávat od žákovského věku, aby měli v budoucnu dostatek cvičenců. Pod vedením Václava Kuny se rozvinulo žákovské cvičení, jehož se účastnilo 30 – 40 žáků. Na žádost Sokola darovalo obecní zastupitelstvo pozemek před tělocvičnou chlapecké školy (měla samostatný vchod), kde bylo zřízeno letní hřiště (prostor mezi školou a domem mládeže). Na novém hřišti se konal v roce 1910 i župní slet k poctě 25. výročí bakovské sokolské jednoty. Aktivita sokolů opět vzrostla. Na rozmachu tělesných cvičení mají v Bakově zásluhu především obětaví a zdatní cvičitelé Šípek a Bartoníček, kteří připravili pro VI. slet v Praze 51 cvičenců. TJ Sokol Bakov měl v té době již 150 členů.

Na počátku 20. století je Bakov už typickým městem živnostníků, ale i dělníků, kteří pracují v nedalekých továrnách, kam denně docházejí pěšky nebo jezdí na kole. Tam v sobě rovném kolektivu dostávají politickou školu života pod vedením sociálně demokratické či národně socialistické strany. Dělnictvo si uvědomuje své postavení v sociálně diferencované společnosti a začíná se i v tělovýchově organizovat na třídním principu. Proto vznikají Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ). V Bakově se ustavila DTJ 22. prosince 1907. Na jejím ustavujícím zasedání byly projednány stanovy, které byly odeslány na okresní úřad do Mnichova Hradiště ke schválení. Prvním předsedou se stal Josef Havlíček.

Zdá se, že vznik DTJ nijak neovlivnil činnost Sokola v Bakově. Na přelomu 1. a 2. desetiletí se výrazně zvedla odborná a metodická úroveň cvičitelské práce v Sokole. V župních soutěžích v roce 1911 získali muži i ženy 1. cenu v prostných a téhož umístění dosáhli též dorostenci v roce 1914. Dne 16. července 1911 se zúčastnili muži, ženy a dorost ve velkém počtu župního sletu v Kněžmostě, kde se konal na louce za žantovským mostem přes Kněžmostku. Několik selských povozů, slavnostně ozdobených a ověnčených, přiváželo večer nadšené sokoly, kteří zpívali sokolské a národní písně, zpět do Bakova, kde byli srdečně vítáni.

Sokol prosazoval ve svém programu probouzet národní a vlastenecké vědomí. Zvláště zvýrazňoval osobnost a úděl Jana Husa v našich dějinách. V předvečer výročí jeho upálení 5. července 1911 uspořádal zábavní výbor Sokola, vedený učitelem Bernardem, přednášku o Husovi, kterou přednesl zdejší učitel Karel Sellner. Tribuna byla zřízena na náměstí tak, aby řečník stál přímo proti soše sv. Jana Nepomuckého, umístěného na sv. Trojici, jenž se stal po Bílé hoře symbolem upevňování rakouské a katolické moci nad Čechami. Vlastenecké Sellnerovy výzvy zasely v Bakově semeno, z něhož v roce 1915 vznikla iniciativa o zřízení prostého Husova pomníku v Podstráních.

Populárním sportem, který v našem městě natrvalo zakotvil, byl fotbal. Jeho propagátory byli většinou studenti, kteří také jako první dovezli do městečka opravdový kopací míč a začali organizovat první fotbalová utkání na bakovském náměstí, tehdy ještě nezparkovaném, jež představovalo veliké hřiště, kterému vadilo jen sousoší sv. Trojice uprostřed. Žádný strom tu nestál, ani elektrické vedení tu žádné nebylo. Fotbal se hrál na severozápadní straně náměstí mezi sv. Trojicí a masnými krámy, tehdy už hasičskou zbrojnicí. Ke studentům se přidávali i ostatní mladíci ve městě, a tak v roce 1914 se z fotbalového kroužku stává fotbalový klub s názvem Sportovní klub (SK) Bakov nad Jizerou, jenž si za svůj znak určil červenou pěticípou hvězdu v bílém poli. Za spolkovou místnost si vyvolil hostinec „táty“ bakovských fotbalistů Václava Novotného na náměstí. Fotbal byl pro mladé muže zajímavějším sportem než nářaďový tělocvik, a tak se hlavní činnost Sokola musela opírat o zimní měsíce.

Všestranný rozvoj bakovského sokola přerušila I. světová válka. Cvičení mužů téměř ustalo, výbor přestal existovat. Mobilizace v roce 1914 povolala 37 mužů – sokolů, k nimž přibyli v průběhu války ještě další bratři, a tak v jejím konci bojovalo za rakousko– uherské zájmy celkem 86 bakovských sokolů. Přesto se život v jednotě udržoval. Některé funkce převzaly netradičně i ženy, jako např. sestra Bergrová, která vykonával funkci jednatelky. Zbylí členové výboru byli vystaveni policejnímu postihu, nebot’ rakousko-uherské úřady potíraly české národní vlastenectví, a hledaly proto sebemenší záminku k zahájení trestního stihání či zabavení majetku. Aby těmto důsledkům zabránili, převedli bakovští sokolové veškerý svůj majetek do správy obce a místní školní rady. Neúspěšně skončila prohlídka sokolského archivu panem policejním radou Bienertem, jenž neshledal nic závadného. Z bojišt’ první světové války se nevrátilo 11 bakovských sokolů. Byl mezi nimi i legionář Alois Štorch z Nové Vsi, který byl při plnění bojového úkolu zajat Rakušany a odsouzen za velezradu k trestu smrti.

Po válce se stal starostou Sokola učitel Jaroslav Lhoták, jenž s bakovskými bratřími plnil prvé úkoly sokolstva stanovené československou vládou. Pod jeho vedením bylo obsazeno bakovské nádraží včetně celé tratě až do Varnsdorfu za účelem udržení pořádku. Sokolové odebírali především zbraně vracejícím se vojákům z fronty, ale i ostatní vojenský materiál, často i předměty osobní povahy, čímž si zase naopak nezískali porozumění.

Po válce, která národu přinesla osvobození od rakouské nadvlády, se sokolové s nadšením vrhají do práce v samostatné republice. Přinášejí do města osvětu a organizují vlastní tělovýchovné sokolské hnutí. V květnu 1919 uspořádali večer s promítáním skioptikonních obrazů z příjezdu prof. T.G. Masaryka do Prahy. Po létech znovu ožily slavnosti na Klokočce, kterou Bakováci pokládají odjaktěživa za svůj svatostánek uprostřed lesů. Na neděli 17. srpna 1919 přichystali na Klokočku Sokolský den. Průvod se řadil na bakovském náměstí a doprovázen hudbou došel až na prostranství před kaplí sv. Stapina. Pro diváky byla připravena sedadla. V programu vystoupily všechny sokolské složky: žákyně, žáci, dorostenky, dorostenci, ženy a muži. Ženské složky se předvedly dokonce ve dvou samostatných skladbách. K příjemnému pobytu vyhrávala kapela a pro diváky bylo připraveno několik zábavních podniků, jako bufet, kavárna, pošta, loterie, střelnice, loutkové divadlo, tombola aj. Večer se pak konala v sále radnice sokolská veselice.

Revoluční situace v nově vzniklé republice přiváděla především tovární i zemědělské dělnictvo k radikalismu. Prohlubuje se úloha sociálně demokratické strany, která se sama od podzimu 1920 ocitá v krizi. Odštěpuje se od ní sociálně demokratická levice, která v květnu 1921 zakládá komunistickou stranu, jež záhy organizuje i tělovýchovné hnutí ve Federacích proletářské tělovýchovy (FPT). Malobělská a novoveská organizace KSČ už v roce 1921 zakládají FPT na Malé Bělé. Její členové cvičí v dělnickém domě a na hřišti za náspem železniční trati. Vystoupili na I. dělnické spartakiádě v Praze Na Maninách v roce 1921.

I této krizi, která přivodila úbytek členů, Sokol odolal. Pravidelné sokolské činnosti v malém městě bránily rozvíjející se sporty v místním SK. Zatímco konzervativní celostátní vedení Sokola se brání rozvíjet činnost sportovních oddílů, nedovoluje zakládat odbory házené, tenisu, stolního tenisu a podobné sporty, sportovní kluby v českých městech početně vzkvétají. V Bakově na novém hřišti Na Jezírku, zamokřeném pozemku za dnešním koupalištěm ve směru k Veselé, se hraje nejen fotbal, ale i házená. Důsledkem je značné snížení členské základy Sokola. V roce 1921 klesl počet členů 284 na 231, zatímco se zvýšil počet členů SK Bakov, kde byla v činnosti dvě družstva dospělých: 1.A mužstvo a tzv. dělnická jedenáctka.

Pro svá veřejná vystoupení hledali sokolové především venkovní prostory. Takovým bylo místo před domem čp. 9 vedle radnice. Stěna budovy byla červeně ozdobena. Na prostranství se předvedly ve svém programu všechny sokolské složky: žactvo, dorost a dospělí. Cvičence nasvěcovaly reflektory, z nichž jeden byl umístěn ve věži kostela a druhý v domě čp. 89 u Horčičků (po jeho zbourání dnes obchodní středisko Jizera). Z otevřených oken radnice se rozléhalo koncertní vystoupení faráře Blahouta na housle a pí Čapkové na piáně. Akademie se zúčastnilo mnoho diváků, od nichž bylo vybráno 6 500 Kč. Celý program se opakoval i v pondělí následujícího dne.

Tělovýchovná činnost Sokola se v poválečných létech odehrávala v tělocvičně chlapecké školy a na venkovním cvičišti vedle školní budovy. Myšlenky vybudovat vlastní tělocvičnu se ujal nový výbor Sokola, do jehož čela přišel v roce 1921 starosta Bartoníček, který stál v čele zdejších sokolů až do roku 1927 a má největší podíl na výstavbě budovy sokolovny. Z jeho iniciativy vznikl v roce 1922 stavební odbor Sokola za účelem výstavby tělocvičny. Jeho úkolem bylo především získat dostatečné množství finančních prostředků a zakoupit za ně nejdříve nové stavební místo, nebot’ stávající prostor hřiště vedle chlapecké školy se jevil pro výstavbu jako nevhodný. Jednak neměl patřičné rozměry, jednak k němu nebyl žádný přístup (jen po chodníku z dnešní Palackého ulice, popřípadě z radničního průjezdu), a navíc byl příliš drahý. Stavební odbor sháněl korunu po korunce. Ve dnech 25. a 26. června 1922 uspořádali sokolové na náměstí tělocvičnou besedu, která měla velký úspěch u diváků a do spolkové pokladny přinesla 2 154 Kč. Hledaly se i další způsoby, jak navýšit potřebný obnos pro výstavbu sokolovny. V roce 1923 vypsal výbor Sokola sokolskou daň, kterou rozepsal svým členům podle majetkových poměrů ve výši od 50,- do 500 Kč. Dne 23. června 1923 uspořádal dětský den, jehož výtěžek Kč 1000,- byl rovněž určen na výstavbu tělocvičny. Podobné akce byly pak pořádány každým rokem. Výbor Sokola obdržel v roce 1923 koncesi na provozování biografu, jehož činnost byla provozována v sále radnice. Sledoval tím nejen zavádění nové formy osvěty do městečka, ale i vydatný zdroj příjmů, nutných k výstavbě sokolovny. V roce 1925 byl zakoupen pozemek za tratí při silnici směrem k Trenčínu. Nejdříve bylo třeba přemístit barokní sochu sv. Jana Nepomuckého, která stála na zdejším rozcestí Svatojánské a Boleslavské cesty, nebot’ by bránila vjezdu na sokolské cvičiště. Po dohodě byla přestěhována na církevní pozemek za kostel sv. Bartoloměje v únoru 1926.

Projekt nové sokolovny dodal pražský stavitel Studničný, jinak bakovský rodák, který stavbu pojal v duchu českého kubismu. Výstavba budovy byla zadána stavitelům Kynclovi a Najmanovi, kteří zahájili stavební práce 22. března 1926 výkopem základů. O šest týdnů později na 1.máje byl položen základní kámen za účasti 24 sokolských jednot i jiných spolků. Slavnostní otevření nové bakovské sokolovny proběhlo už 12. září 1926. Celkové náklady na výstavbu činily 353 779, 34 Kč. Navíc členové jednoty odpracovali ve svém volném čase tisíce brigádnických hodin v celkové hodnotě asi 100 000 Kč. I přes jejich iniciativu vznikl dluh, který nebyl splacen ani do deseti let od slavnostního otevření sokolovny.

Vedle brigádnických prací neustala ani vlastní sokolská činnost. VIII. Všesokolského sletu v Praze v roce 1926 se zúčastnilo 30 mužů a 5 žen v krojích, přičemž 14 mužů vystoupilo na sletové ploše v prostných. Na Dnech dorostu cvičilo 10 cvičenců.

V konci dvacátých let zakotvil v Bakově i populární tenis. Nikoliv však pod hlavičkou

Sokola, ale LTC Bakov. Klub byl založen 30. května 1928 zdejším lékařem MUDr. Brandou a jeho nejbližšími přáteli Antonínem Blahoutem, Janem Opltem, Karlem Šindelářem, Františkem Studničným a dalšími. V roce 1930 přešel LTC do SK Bakov jako jeho pododbor pod novým názvem LTO. Od téhož roku zahájil už i mistrovské soutěže.

Od roku 1928, kdy měl radnici pronajatu Václav Zikmund, později jeho syn Karel, se začaly hrát šachy, hra královská, která si našla brzy značnou odezvu mezi Bakováky. Pořádali zprvu přebory města, v nich prvním ročníku v roce 1928 zvítězil Ferdinand Kylar a ve druhém ročníku 1929 sám organizátor Václav Zikmund. Dne 17. března 1930 přešel šachový kroužek pod SK Bakov jako jeho šachový odbor. Prvním předsedou se stal Josef Resl, po něm od roku 1932 až do roku 1946 František Studničný.

V zimní sezoně 1928/29 byl ustanoven i hokejový kroužek, jehož hráčský aktiv tvořili kolem MUDr. Jiřího Opočenského a učitele Milana Trégla především Karel Halva, Václav Tuzar, učitel František Rejzek, Josef Hoffmann, bratři Opltové a Vavřichové, Jan Pešán, Oldřich Bareš a mnozí další. Po Vánocích roku 1929 se z tohoto kroužku ustavil HOSK Bakov (hokejový odbor SK).

V konci dvacátých let stále ještě nemají představitele sokolského ústředí zájem o rozvíjení sportů v rámci Sokola. Namísto sportu je však ustaven v roce 1928 loutkařský odbor Sokola, který si zejména ve třicátých létech a po válce vydobyl veřejné uznání od bakovských dětí a jejich rodičů. Jeho činnost postupně vytvářeli Douda, Blažek, Novotný, hodinář Smrček, Jan Koloc, Hercik, Kešner a naposled L. Brodský. Roku 1932 byl zmodernizován biograf zakoupením zvukové aparatury. (Od roku 1926 je též kino přesunuto z radnice do sokolovny.)

Teprve na předělu dvacátých a třicátých let se sokolské ústředí odhodlalo uvolnit cestu do sokolských jednot i některým sportům. V roce 1930 byl v Bakově ustaven tenisový odbor Sokola, který si vybudoval svůj kurt na hřišti za sokolovnou, v místech dnešního hřiště národní házené, bývalého kluziště. Výraznější rozvoj sokolského tenisu zaznamenáváme až v polovině třicátých let. Předsedou odboru byl tehdy F. Pokorný, místopředsedou L. Kafka a jednatelem a pokladníkem F. Procházka, kterého o rok později vystřídal další učitel J. Černý. Tenisovému hřišti chyběla po léta voda, která je pro úpravu kurtu nezbytná. Až na jaře 1936 je do tenisového areálu zaveden vodovod, jehož provoz byl velmi drahý, a proto museli členové odboru platit 25 Kč, dorost a žactvo jen 10 Kč za sezonu. Hosté platili každý měsíc 15 Kč. O prázdninách byl častým návštěvníkem kurtu dr. Polák, manžel herečky Jarmily Kronbauerové, která naopak chodívala hrát tenis do Podstrání. V dresu Sokola hrál v té době nejvšestrannější bakovský sportovec Václav Tuzar, dále J. Müller, M. Janeček, Tichý, Blažek, Šimáňová a další. Častými soupeři jim byli tenisté z Mnichova Hradiště a ze Mšena. Teprve v září r. 1935 dochází k rivalskému měření sil a tenisového umění s místním SK, kterému však sokolové podléhají. V roce 1937 byl sestaven žebříček sokolských tenisů. Vévodil mu Pěnkava, 2. Kulštrunk, 3. Oplt, 4. Cingroš, v ženách byla nejlepší Svobodová, 2. Franková, 3. Blažková. V párech byli nejlepší Janeček – Oplt, 2. Pokorný – Pešán a 3. Cingroš – K. Koloc.

V roce 1931 byl v Sokole založen hráčský odbor, v němž našli svou záštitu stolní tenisté a atleti. Odbor stolního tenisu Sokola dosáhla významnějších úspěchů zvláště v roce 1935, kdy v župním turnaji obsadilo bakovské družstvo druhé místo. V roce 1936 porážejí i další družstva v okolím jako Klášter, Debř, jen Sokolu Mnichovo Hradišti podlehli těsně 4:5. Včele úspěšného odboru stál v té době Jar. Fidler, jednatelství vykonával Nemeš a pokladníkem byl Mir. Bartoníček. Hráček a vedoucím družstva byl V. Tuzar.

Házená, od roku 1970 nazývaná národní házená, dříve česká házená se ve zdejším sokole rozvíjí od roku 1931. Zásluhu na jejím rozvoji v počátečních létech mají sami hráči, kteří převzali vedoucí funkce v odboru her. V roce 1935 je předsedou J. Müller, jednatelem J. Fidler a pokladnu spravuje M. Janeček. Problémem je však nedostatek hráčů, na něž si stýskají v místním sokolském časopise Stezka. Bakovští se často v těch létech utkávali, většinou vítězně, se svými soupeři z Debře, Podlázek a Dobrovice. Vedle družstva dospělých vychovával odbor i nadějné dorostence, kteří výkonnostně vyspěli zvláště za války.

V nejbližším okolí Bakova na Malé Bělé byl 17. února 1930 založen atletický klub „těžkých atletů“, dnes bychom spíše řekli kulturistů, nazvaný AK Činka Malá Bělá. Tento klub nesl pojmenování po svém zakladateli malobělském řezníku Františkovi Činkovi, který už v roce 1908 působil jako náčelník podobného klubu v Hostomicích nad Bělou. Ustavit sportovní klub na Malé Bělé nebylo nijak snadné, neboť se nedostávalo dostatek finančních prostředků na zakoupení atletického náčiní. Členy klubu, kterých bylo brzy 75, byli většinou dělníci a nezaměstnaní, kteří sami neměli peněz nazbyt. Přesto AK Činka fungoval po několik let. Cvičenci se scházeli pravidelně dvakrát týdně v sále hostince U Novotných. Klubovním heslem bylo „Síle zdar!“

V období světové hospodářské krize, která v roce 1933 zastihla nejtíživěji především Československo, se znovu v Bakově aktivizuje činnost sociálně demokratické strany, která 8. února téhož roku obnovila ve městě činnost DTJ. Cvičenci nacházeli tělocvičný prostor především v tělocvičně chlapecké školy, kde se však necvičilo dlouho. Ve školním roce 1934/35 Místní školní rada proměnila stávající tělocvičnu na dvě samostatné školní třídy. neboť se nedostávalo učeben pro žáky. Tím se stalo, že nejen školní mládež v hodinách tělocviku, ale ani DTJ a Orel, který vznikl v roce 193 neměly kde cvičit. Oba spolky si proto podaly stížnost Okresní školnímu výboru v Mnichově Hradišti a zároveň Zemské školní radě v Praze. Avšak obě stížnosti byly zamítnuty jako neopodstatněné. Cvičenci DTJ a Orla pak nalezli útulek v sále na radnici. DTJ ukončila svou činnost ve městě na podzim v roce 1938.

V roce 1933 byla v Bakově založena Tělocvičná jednota Československého orla, jejímž prvním starostou byl zvolen Jan Mašek, nadlesní na Klokočce. Tato tělocvičná organizace Československé strany lidové našla po svém působení ve škole nový prostor v sále hostince Na Zastávce, kam umístili nově zakoupené nářadí, jako koně, kozu, bradla, můstek a žíněnky. V sále hostince, kde se nacházelo i malé jeviště, pořádají orlové i divadelní představení. Později cvičí Orel i v sále radnice. I vedení Orla usilovalo i o pořízení vlastní tělocvičné budovy. V roce 1935 odkoupilo dílnu a pozemek bývalé cementárny pana Bubáka v Husově ulici. Plány nakreslil a budovu postavil stavitel Jaroslav Trávníček z Trenčína. Se stavbou bylo započato 15. července 1935 a celé dílo bylo dokončeno 10. června 1936. Po církevním vysvěcení byla budova předána svému účelu. Nacházel se v ní sál o rozměrech 14 x 8,5 metrů, jeviště o hloubce 3,5 m (šířka proscénia 5m), šatny, byt pro domovníka a spolkové místnost. Za budovou směrem k trati se nacházel prostor pro hřiště . V nové budově se však cvičilo jen pět let, neboť od roku 1941 až do konce války zde bylo skladiště obilí.

Ve třicátých létech se v Bakově hraje i odbíjená. O tradičním bakovském posvícení uspořádala místní DTJ turnaj za účasti Orla i Sokola. Tradiční řevnivost mezi sokoly a orly přerostla na tomto turnaji v otevřenou urážku sokolů, neboť za místní orly nastoupili najatí sokolové z Mnichova Hradiště. Právě Hradišťáci pomohli bakovským orlům zvítězit 2 : 0. Vystoupení Mnichovohradišťanů v dresu bakovského Orla bylo ještě dlouhá léta pokládáno za diskreditaci sokolské otázky a projednávalo se i ve vedení župy.

Na rok 1935 se bakovští sokolové náležitě připravovali. Chystali oslavy 50. výročí založení tělocvičné jednoty. V dubnu začal vycházet dlouho očekávaný a zevrubně připravovaný zpravodaj Stezka, jehož prvním redaktorem byl vzdělavatel Sokola učitel J. Müller. Pod jeho vedením vyšlo do konce roku osm čísel. Tento měsíční zpravodaj byl ve svém prvním roce rozmnožován na cyklostylu. Stezka obsahovala kromě krátkého úvodníčku zprávy z výborových schůzí, výsledky tělocvičných závodů, informace z činnosti ostatních sportovních odborů i údaje o účasti na cvičeních podle jednotlivých oddílů Sokola. Do každého čísla zpravodaje byly vkládány informace o programu loutkařského odboru a zvláště Bia Sokol. Další dva ročníky Stezky už byly tištěny v knihtiskárně Antonína Schillera v Bakově, poslední dva předválečné ročníky vycházely z tiskárny L. Kuřátka a Vycpálka.

Oslavy padesátileté činnosti Tělocvičné jednoty Sokol v Bakově byly uspořádány v sobotu 22. června 1935 a v neděli 23. června odpoledne a večer. Sobotní valnou hromadu řídil starosta Václav Větvička, který uvítal čestné hosty, především náměstka starosty ČOS J. Truhláře. V programu byly uvedeny zápisy z ustavující schůze konané v roce 1885 a učitel L. Kavka přednesl jako archivář stručný nástin dějin sokolské jednoty. Stručné dějiny byly též zveřejněny ve zpravodaji Stezka, kde byla též zveřejněna oslavná báseň bakovského učitele a známého básníka Jaroslava Podobského Na stráž! Na počest jubilea byly v prvním patře sokolovny uspořádána výstavka, která ve vkusné výtvarné úpravě připomínala návštěvníkům významné události sokolské činnosti ve městě. K oslavě vydala Tělocvičná jednota Sokol pohlednice s motivem sokolovny, jejímž autorem byl zdejší výtvarník učitel František Slepička.

Nedělní oslavy patřily především tělocvičným cvičením na hřišti za sokolovnou. Po slavnostním průvodu městem a položení věnce k pomníku padlým vystoupilo na cvičišti všech sedm oddílů se samostatnými prostnými. I starší muži se předvedli ve vlastní skladbě. Závěr tělocvičného odpoledne náležel házené. Slavné padesáté výročí založení Sokola bylo ukončeno taneční zábavou v sále sokolovny.

V jubilejním padesátém roce trvání jednoty stál v čele výboru učitel Václav Větvička, místostarostou byl J. Bartoníček, náčelníkem K. Kuna, náčelnicí E. Lochmanová, vzdělavatelem J. Müller, jednatelem V. Hůrka, pokladníkem A. Hercík a další.

V předválečném Sokole bylo organizováno 213 mužů, 84 žen, 45 dorostenek a dorostenců a více než 150 žáků a žákyň. Vzhledem k počtu 3 930 obyvatel města (i s Trenčínem) byla organizovanost v Sokole velmi vysoká. Připočítáme-li k sokolům členy Orla, KČT, SK s jeho pododbory tenisem, házenou, hokejem a šachy, můžeme odhadovat, že v tělovýchovném hnutí bylo před válkou zapojeno téměř 900 Bakováků, tedy téměř každý pátý občan města.

Počínaje II. ročníkem Stezky se stává odpovědným redaktorem učitel František Procházka a jeho nástupcem v létech 1938 a 1939 Václav Fronk, další učitel zdejší školy, který se přistěhoval do Bakova teprve před časem z Loun. Z úvodníků časopisu můžete tušit narůstající se obavu o mír. V tématech se objevují sílící tendence směřující k obraně vlasti. Už za Procházkova vedení se jsou do časopisu řazeny úvodníky pod názvem: Velikonoční mír 1936, Na obranu státu!, Pro bílou holubici, Nedáme se!, Branný sraz všech sokolských jednot dne 18. dubna 1937 a další.V dubnovém čísle roku 1938 uveřejnil Václav Fronk úvodník Do houfu a na stráž, v němž vyzývá k ostražitostí a nabádá k národní jednotě. Jeho mladší kolega učitel Oldřich Šlégl ve svém článku Sokolstvo a dnešní doba poukazuje adresně na nebezpečí, které hrozí Československu ze strany Německa. V jiném článku Slované jsou nejlepší vojáci na světě, zřejmě opět V. Fronk, vybízí čtenáře k hrdosti nad vojenskou zdatností Slovanů. V pohnutých květnových dnech roku 1938, kdy Hitler stáhl k našim hranicím řadu svých divizí a naše republika rázně a sebevědomě odpověděla mobilizací jednoho záložního ročníku, se ve Stezce znovu ozývá uvážlivý tón autora, který v článku Rozum do hrsti vyzývá k víře a v důvěře v naše státní představitele. I bakovští sokolové se proto věnují branné výchově. Ve výboru je ustanovena funkce branného referenta, kterou je pověřen prof. Josef Pařík a od roku 1939 přijímá tuto funkci Emanuel Kyncl. Pod vedením Karla Hašlara jsou v sokolovně organizovány střelecké závody, pro něž zakoupil výbor jednu vzduchovku. Účastníci střelecké soutěže byli nuceni zaplatit za každou vypálenou střelu 20 haléřů. V Sokole se rozvíjí rovněž branná všestrannost. Od roku 1937 organizovala ČOS celostátní závody dorostenců ve Zborovském závodě, který byl pořádán v Praze na Strahově. Závodníci soutěžili na překážkové dráze, v plavání, ve střelbě ze vzduchovky a v hodu granátem na cíl. Nejlepším dorostencem v okrese mnichovohradišťském se stal František Činka z Malé Bělé, člen Sokola Bakov, který též úspěšně reprezentoval okrsek v celostátním finále.

Okupace vlasti – doba nejtěžší

Mnichovský diktát a následná Vídeňská arbitráž rozhodly bez naší účasti na konferencích a bez našeho souhlasu výsostné hranice Českokslovenska. Náladu v tehdejším Bakově zaznamenal úvodník V nový život, uveřejněný v sokolském časopise Stezka. Jeho autor si s hořkostí stěžuje: „Jak těžko je mi psáti úvodník zde, na samé hranici, kde krásné lesy, v nichž hledali jsem donedávna klid a osvěžení, stojí již na půdě III. říše, kdy z těch modrých dálek Ještědu není již nic, pranic našeho…“ Nespravedlivé rozhodnutí zavinilo, že ryze česká krajina severně od Bakova byla přičleněna k Německu. Lidé nemohli pochopit, jak se mohlo stát, že ryze středočeské městečko, ležící takřka uprostřed Čech se stalo přes noc sousedem Německé říše. U Bakova stojí zemské hranice! Majestátní klokočské lesy s Lovotínem nám již nepatří!

Záhy i do časopisu Stezka vtrhla censura, o níž svědčí prázdná nepotištěná místa na prvních stránkách zpravodaje. Stezka se dlouho nevzdává. Objevují se v ní známé Tyršovy apely z dob ostrého protirakouského boje Čechů za svou národní svobodu. Víra v národ a v semknutost sokolských šiků na základě vysokých Tyršových ideálů jsou hlavní morální zbraní sokolů v době nastupující německé okupace.

Po Mnichovu dochází k násilnému stěhování českého obyvatelstva z pohraničí. Do Bakova a přilehlých vesnic přibyly stovky českých spoluobčanů, kteří též hledají sportovní vyžití v odborech SK, DTJ, Sokola či Orla. Každý sportovní a tělovýchovný subjekt táhne za jiný provaz. Tu a tam se ozývají hlasy po sjednocení československého tělovýchovného hnutí v jednu silnou instituci, ale zůstávají nevyslyšeny. Přesto se v květnu 1938, tedy ještě před Mnichovem, tělovýchovné organizace ozvaly. Ústředí Sokola, Orla a DTJ vydala provolání ke svému členstvu s cílem „spojit se na obranu nejdražších hodnot – svobody a nedotknutelnosti státu.“

I přes spontánní odpor k nastupujícímu německému nacismu, tělovýchovné řady řídnou. Na podzim v roce 1938 zakázaly úřady tzv. 2. republiky činnost FPT, v Bakově ukončila dobrovolně svou aktivitu Dělnická tělovýchovná jednota (DTJ). V činnosti pokračuje Sokol se svými odbory, Orel, SK se svými odbory a LTC (tenisový klub).

Po násilném rozbití republiky německými okupanty 15. března 1939 dochází k ráznému omezení politického života. Jsou ubíjeny všechny národní snahy a postupně se vytvářejí tendence směřující k zákazu tělovýchovných organizací. V Protektorátě Čechy a Morava byla vytvořena jediná politická strana Národní souručenství, bedlivě kontrolovaná německými nacisty, která se marně pokoušela o sjednocení českého a moravského tělovýchovného hnutí pro odpor jejich představitelů, kteří nesouhlasili s loajální a zbabělou politikou této strany. Tlak, který byl vyvíjen na tradiční tělovýchovné organizace, vyvolal dočasnou a částečnou spolupráci mezi nimi i přesto, že se protektorátní činitelé a ochotní kolaboranti usilovali o jejich podřízení různým komisím Mladého národního souručenství a Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. I v Bakově je ustaveno kuratorium pro výchovu školní mládeže zdejší chlapecké měšťanky pod vedením tří učitelů.

Ani za války nenastala úzká součinnost mezi zdejšími spolky. Jen Sokol udržuje svou dlouholetou dobrou spolupráci se spolkem divadelních ochotníků Tyl, jimž na některé významné akce propůjčoval sál sokolovny, zatímco Orel poskytuje sál orlovny ochotnickému spolku Šmilovský v létech 1939 – 1941. Sokol ani Orel neudržují žádnou spolupráci s místním SK Bakov, proti jehož činnosti byla už dokonce před válkou zaměřena sokolská výchova, neboť odbory SK ubíraly Sokolu aktivní členstvo. Například tréninkové hodiny bakovských hokejistů často v zimním období kolidovaly se cvičební hodinou mužů v Sokole. V takových případech hráči raději hráli hokej, než aby šli cvičit do Sokola.

Po několika málo měsících německé poroby nařídil říšský protektor von Neurath všem občanů židovského původu, aby vystoupili ze Sokola. Postupně se na plakátech objevují drobně tištěné protižidovské zákazy: Židům vstup zakázán! Tabulky se stejným označením musely viset i ve všech společenských místnostech. V kabině při hokejovém kluzišti byla cedulka vyvěšena příliš nedbale pod věšákem, takže ji zakrývaly kabáty i bundy bruslařů. Správce kluziště byl proto vybízen některými horlivými loajálními občany k dodržování všeobecného nařízení. Dokonce se stížností musela zabývat i výborová schůze ledního hokeje. Tlak říšských úřadů na činnost tělovýchovných a branných organizací narůstal. Vedení České obce sokolské vydalo už v září 1939 důrazné varování všem svým členům, aby se nenechali vyprovokovat k jednání, které by mohlo způsobit nedozírné následky na samotné existenci českého národa. Po zavření českých vysokých škol na podzim 1939 bylo i sokolům jasné, že podobným způsobem bude zakročeno i proti jejich organizaci. Okupanti si postupně pro rozpuštění tělovýchovných organizací nacházeli důvody. Mnozí nezkušení sokolští činovníci, kteří neměli žádné zkušenosti s konspirací, ani nebyli centrálně řízeni v ilegální činnosti, byli většinou pozatýkáni a odesláni do koncentračních táborů a nacistických káznic. Zejména K.H. Frankovi byly české tělovýchovné organizace solí v očích od samého počátku henleinovského hnutí v českém pohraničí. V roce 1940 bylo rozhodnuto o rozpuštění Junáka. Dne 12. dubna 1941 obdržel předseda protektorátní vlády ing. Eliáš rozhodnutí říšského protektora von Neuratha: „Sokolská organizace se stala shromaždištěm otevřeného i tajného odporu proti Říši. Další činnost tohoto svazu není proto nadále snesitelná, neboť odporuje zájmům Říše.“ Po zákazu činnosti Sokola, došlo v roce 1942 i na Orla. SK a LTC Bakov mohly pokračovat ve své činnosti.

Bakovský Sokol postihla v roce 1941 další rána. Byl zatčen její dlouholetý starosta Václav Větvička. Velký vlastenec a zanícený funkcionář pro sokolskou věc, po dlouhá léta i starosta bakovských hasičů, i navzdory tělesné zdatnosti, získané pravidelným cvičením v Sokole, se však osvobození nedočkal. Zemřel v osvětimském koncentračním táboře 11. května 1942.

Bakovská tělovýchova na prahu osvobození

Po dlouhých šesti létech nacistické okupace českých zemí přišlo konečně naše osvobození. Spojenecká vojska dovršila 8. května 1945 porážku Německa v Evropě. Do Bakova vstoupila Rudá armáda 10. května 1945. Po jásotu, radosti a nadšení z osvobození se dostavila i panychida. V Bakově vzpomněli všech členů tělovýchovných a sportovních organizací, kteří se nedožili osvobození. Ještě 14. května 1945 padl při plnění bojového úkolu v Oboře u Doks Zdeněk Blažek, aktivní člen Sokola. Při plnění vojenské povinnosti v pohraničí zemřel po těžkém zranění sokol Václav Mařan. V den výročí vzniku Československé republiky 28. října 1945 jim byla odhalena pamětní deska ve vstupní síni sokolovny. V týž den se konala v sokolovně tryzna za zemřelého starostu Václava Větvičku.

Po válce nastal čas budování nacisty poničené okupované vlasti. S nadšením a elánem došlo k obrození Sokola, Orla a Junáka ve městě. Před tělovýchovou stály nové, dosud neověřené úkoly. Už v květnových dnech roku 1945 v Praze vznikl Ústřední tělovýchovný výbor, který vybízel ke sjednocení všech tělovýchovných, sportovních, turistických a branných organizací do jednotné organizace, která ponese název Tělovýchovný svaz Sokol. Ke sjednocení československé tělovýchovy, sportu, brannosti a turistiky vyzvala též vláda ČSR. Ministr národní obrany gen. Ludvík Svoboda prohlásil: „Sjednocení tělesné výchovy není diskusí, je to potřebou a požadavkem lidu, přáním pana prezidenta a programem vlády.“

Na výzvu Ústředního národního tělovýchovného výboru v Praze se 14. května 1945 sešli v Bakově nad Jizerou zástupci všech tělovýchovných spolků a ustavili Místní národní tělovýchovný výbor (MNTV) v Bakově. TJ Sokol zastupovali Jar. Lhoták, K. Kuna, V. Hůrka a Jar. Müller, za DTJ byli přítomni R. Hema, Bečvárovský a Fr. Bartoš, TJ Orel vyslal Fr. Bartoše V. Kotka, LTC se dostavilo ve složení MUDr. L. Branda, L. Honc a M. Čapek, SK Bakov pověřilo pravomocemi k jednání A. Blahouta, St. Oplta aj. Havelku. Zástupci všech tělovýchovných spolků zvolili na svém prvním zasedání za předsedu Jaroslava Müllera, místopředsedou St. Oplta a jednatelem M. Čapka. Jednomyslně vyjádřili podporu snahám o sjednocení tělovýchovných organizací v místě a zároveň se přihlásili ke svému podílu na výstavbě jednotného celostátního tělovýchovného hnutí.

Na další schůzi 23. května 1945 se přihlásili k myšlence jednotné tělovýchovy i zástupci Klubu českých turistů v Bakově, které zastupovali V. Měkota aj. Šťastný. Na tomto zasedání došlo k doplnění výboru o další činovníky: dalším místopředsedou se stal FR. Bartoš (Orel), pokladníkem J. Šťastný (KČT), náčelníkem K. Kuna (Sokol), náčelnicí Kv. Mašková (Sokol), kulturně propagačním vedoucím V. Měkota (KTČ), sociálně zdravotním vedoucím MUDr. L.Branda. Zbývající zástupci spolků byli zvoleni do výboru jako jeho členové. Nově vytvořený výbor řešil celou řadu problémů, které souvisely s organizací cvičebních hodin či tréninků družstev. V orlovně se dosud nacházel uskladněný oves, který nebylo možno ihned přemístit do vhodnějšího prostoru. Nedostupné sportu bylo rovněž cvičiště za sokolovnou, kde se nacházely desítky zabavených německých automobilů. Fotbalilsté nutně potřebovali vyslovení souhlasu majitelů pozemků, na kterých bylo umístěno fotbalové hřiště U Jezírka. Na programu byla rovněž revize projektu na výstavbu nového sportovního stadionu v Podstráních.

Na poslední květnové schůzi dne 30. května 1945 byl vzat na vědomí dopis místního střediska Junáka, v němž byl vyjádřen zájem jeho členů o spolupráci. Výbor připravil lk vytištění leták, který vybízel zájemce o provozování tělesné výchovy do řad jednotné organizace. Na neděli 3. června 1945 byl svolán do sokolovny sraz všech členů za účelem poslechu rozhlasového projevu ministra Zdeňka Nejedlého.

V dalších dnech dávají náčelník a náčelnice horlivě dohromady cvičitelský sbor. V průběhu několika dnů se přihlásilo ke cvičení 91 žáků, 137 žákyň, 16 dorostenců, 46 dorostenek, 26 mužů 31 žen. Ke cvičitelské práci se přihlásili členové Sokola (Janeček, Albert, Mašková, Havelková, Kunstová) a Orla (Zd. Krupičková a M. Brejšová).

Místní národní tělovýchovný výbor byl doplněn v průběhu června 1945 o členy Junáka (Zd. Havel a Jar. Janoušek) a delegované členy Svazu české mládeže (V. Černého a L. Řezáčovou). V. Měkota aj. Šťastný se rozjíždějí do Krkonoš, aby tam zajistili vhodnou chatu pro bakovské tělovýchovné a turistické účely. Podařilo se jim objevit chatu Sport na Předních Mísečkách, jejíž majitelka se měla v krátké době vystěhovat. K zajištění provozu tohoto horského objektu o devíti pokojích, jídelně a noclehárně byla v bakovském MNTV připravena celá řada opatření.

V červenci byli přizváni k práci zástupci jednotlivých sportů: Horčička (plavání), Kolda (atletika), B. Kameník (házená) a další. MístoM. Čapka, který odešel studovat vysokou školu do Prahy ses ujímá funkce jednatele B. Kameník. Výbor vzal na vědomí, že agilní fotbalisté a atleti, kteří uspořádali v červnu taneční zábavu, věnovali čistý příjem Kč 6 459,80 pozůstalým po padlých ve druhé světové válce.

Místní národní tělovýchovný výbor připravil na období léta roku 1945 okázalé Tyršovy hry v několika sportech: atletika, cyklistika, plavání, box, stolní tenis, házená, kopaná, branný závod a veřejné cvičení. Tyršovy hry byly rozvrženy do čtyř termínů. Na sobotu 25. 8. zorganizoval Karel Kuna ml. turnaj ve stolním tenisu v malém sále sokolovny. Ze čtrnácti přihlášených zvítězil V. Tuzar před M. Treglem. Druhý den se konaly zápasy v házené a kopané. O týden později 2. září 1945 byla v dopoledních hodinách uspořádána na bakovském náměstí manifestace požadující sjednocení tělovýchovy a po ní se uskutečnil promenádní koncert. O., Kysela uspořádal cyklistické závody po trati bakovskými ulicemi. V kategorii závodních kol na 35 km zvítězil Fr. Honc před M. Bímem. Druhá kategorie na 21 km byla vypsána pro závodníky na cestovních kolech. V cíli byl první J. Bednář před J. Kameníkem aj. Bímem. Ve stejném dni v odpoledních hodinách se konal závod v přespolním běhu a atletické trojboje žáků a dorostenců. Bohužel se neuskutečnily závody v plavání, turnaje v boxu a odbíjené a branný závod, které měl zorganizovat Junák, neboť jeho představitelé odmítli se podílet na akcích MNTV a ucházeli se o vstup do Svazu české mládeže (SČM).

V průběhu září roku 1945 bylo jednáno na úrovni Ústředního národního tělovýchovného výboru o svolání sjezdu zástupců všech tělovýchovných a sportovních svazů. Sjezdové jednání 14. a 15. září 1945 však nebylo úspěšné. Představitelé fotbalového svazu a Junáka odmítli vstoupit do jednotné organizace, i když jeho členstvo bylo opačného mínění, jak dokládá názor SK Bakov. Poté se přidávaly i některé další sportovní svazy, a tak se sjednocení tělovýchovy bezprostředně po osvobození republiky oddálilo. Snaha i sjednocení se stala napříště programem politických stran.

I v Bakově opadlo počáteční nadšení, ačkoliv vedení města a představitelé tělovýchovných a sportovních organizací spatřovali v chudém městě, kde nebyl žádný průmysl, úsilí o sjednocení za objektivní nutnost především z důvodů hospodářských. Představovali si, že společným úsilím všech sportovních složek by mohlo v brzké době k uskutečnění velkých plánů na zřízení odpovídajících sportovišť ve městě. Jednalo se o výstavbě koupaliště mimo Jizeru (vpravo od železniční trati v Podstráních), o výstavbu nového stadionu v Podstráních, jak se předpokládalo už za války, o odkoupení lesního pozemku kolem kaple na Klokočce, o získání lesa Baby po jeho konfiskaci původnímu majiteli Zaňkovi, a o zajištění horské chaty v Krkonoších. Z velkých plánů nakonec téměř sešlo. Podařilo se jen z iniciativy lyžařského odboru LTC Bakov získat jako noclehárnu pro bakovské sportovce horskou chalupu o čtyřech místnostech v Rýžovišti u Harrachova. Původní záměr o převzetí horského hotelu v Horních Mísečkách se bohužel neuskutečnil pro podvody na MNV ve Vítkovicích, jenž předal celý konfiskát zaměstnancům Melantrichu.

Po celý rok 1946 je však místní výbor MVTV v Bakově v činnosti, i když už neorganizuje žádné akce. Na veřejném plenárním zasedání MNV v Bakově 15. dubna 1946 se vyslovili zástupci jednotlivých tělovýchovných organizací kromě Orla pro sloučení do jednotné organizace. Žádná další činnost však nebyla ani nadále vyvíjena. Poslední schůze MNTV v Bakově se konala 17. února 1947 v sokolovně. Z jejího jednání vyplynulo, že bude respektováno usnesení Ústředního tělovýchovného výboru v Praze o likvidaci místních tělovýchovných výborů. Peněžní prostředky byly rozděleny mezi jednotlivé sportovní organizace, vývěsní skříňka u plotu restaurace Na Zastávce připadla SK Bakov. Zápis ze schůze končí slovy předsedajícího J. Müllera, která doslova zapsal jednatel V. Měkota: „Usilujme, aby jednou ke skutečnému sloučení tělovýchovy došlo!“

Únor 1948 a sjednocení československé tělovýchovy

V únoru 1948 uchopila veškerou politickou moc v zemi Komunistická strana Československa, která už v dubnu 1945 prosadila sjednocení čs. tělovýchovy do Košického vládního programu. Těsně po únorovém převzetí moci stála v cestě ke sjednocení silná opozice v ústředí Sokola a některých ostatních sportovních svazů. Změna se stala teprve po očistě jejich vedoucích orgánů v průběhu března 1948. Činovníci, kteří nesouhlasili s politikou ÚV NF v čele s KSČ, museli odejít ze svých funkcí a byli nahrazeni novými loajálními členy. Dne 31. března 1948 se uskutečnilo v Obecním domě v Praze zasedání Ústředního akčního výboru Sokola za účasti představitelů ÚV KSČ, vlády a ÚV NF. Na něm bylo rozhodnuto o sjednocení tělovýchovy v ČSR pod sokolským vedením. Členům DTJ bylo doporučeno vstoupit do Sokola, a spojit tak své síly s ostatními. Federace proletářské tělovýchovy nebyla po válce už obnovena. Politická vx samotném Sokole byla po Únoru poměrně složitá. Působily v něm na všech úrovních různé protikladné tendence, jež však mocně spojovala snaha pokračovat ve zdárné přípravě na XI. všesokolský slet v Praze, první velkolepou akci Sokola po válce.

Na počátku ledna 1948 byl zvolen starostou bakovského Sokola učitel Jaroslav Müller, místostarosty se stali R. Kulštrunk a E. Kyncl, náčelníkem a náčelnicí L. Kocáb a E. Koubová, jednatelem byl zvolen A. Tomaier, pokladníkem V. Hůrka, zdravotníkem MUDr. R. Marhan a matrikářem E. Havlíček. Čestným starostou zůstal i nadále Josef Bartoníček, který však krátce po valné hromadě zemřel. V březnu 1948 nastala radikální obměna výboru. Z funkce starosty odstoupil J. Müller, kterého nahradil Josef Turek. Dalšími členy výboru se stali J. Lhoták, B. Kameník, J. Fidler, J. Riedel, M. Hlubůček, B. Khánová, J. Černá, L. Opltová, M. Novotná a další. Do čela tradičních odborů byli zvoleni K. Hašlar (pořadatelský), L. Douda (loutkový), E. Kyncl (turistický) aj. Lhoták (biografický). Novým redaktorem Stezky se stal Vladimír Černý. Nejsilnějším odborem byl odbor pořadatelský, který ve svých řadách sdružoval osvědčené a obětavé pracovníky, kteří pořádali plesy, šibřinky, koncerty, veřejná vystoupení atd. Kromě předsedy K. Hašlara, v něm pracovali jako jednatel J. Stránský, pokladník E. Kyncl, režisér A. Kouba, stravovatelka J. Černá, dále členové F. Činka, Nolová, L. Douda, V. Frinta, M. Hlubuček, J. Horák, B. Bredlová, M. Čapková, Z. Čechová, L. Kocáb, E. Krejbich, K. Kuna, E. Koubová, F. Kyndl,
V. Nechvilka, A. Resl, J. Růta, J. Sklenář, J. Stránský, A. Tomayer, J. Turek, E. Vaculík, B. Vik, Větvičková, M. Turková, K. Škodová, a Kyselová.

V bakovské sokolovně se cvičitelé a cvičenci horlivě připravují na XI. všesokolský slet, jehož se účastnil nebývalý počet zdejších cvičenců. V předvečer 1. máje se konal v sokolovně slavnostní večer, v jehož programu vystoupili kromě Bakovských zpěváčků, zpěváckého spolku Slavoj a SČM všechny sokolské složky, které předvedly svá prostná. Z Bakova odjelo na slet 32 žáků a 19 dorostenců pod vedení K. Kuny, M. Janečka a A. Veldy a 38 cvičících mužů pod vedením L. Kocába. Z ženských složek se sletu zúčastnilo 57 žen, 35 dorostenek a 28 žákyň. Bakovští muži způsobili na sletu nezapomenutelný incident. Při slavnostním průvodu na pochodovali jako ostatní před tribunu představitelů státu a ÚV KSČ, kterým však úmyslně nevzdali poctu, nýbrž se na povel „Vlevo hleď!“ se odvrátili spontánně od hlavní tribuny.

Po skončení sletu bylo v tělocvičných jednotách Sokol započato s kádrovou očistou. V Bakově byla ustanovena při Místním akčním výboru Národní fronty komise po sokolské otázky ve složení Josef Vyskočil, Josef Netolický, Antonín Brániš a František Dittrich. Dne 7. září 1948 se konalo v sokolovně jednání této komise s představiteli Sokola, jež zastupovali Josef Turek, Jaroslav Lhoták, Karel Hašlar Jan Fidler. Za okresní komisi pro sokolské otázky byl přítomen Ladislav Kocáb. Komise MAVNF neshledala žádné důvody k zakročení proti členům TJ Sokola v období před sletem, o sletu i po něm a vzala na vědomí prohlášení výboru TJ Sokol, že se přihlašuje ke spolupráci s MAVNF na základě principů lidově demokratického zřízení našeho státu. Zároveň bylo dohodnuto, že ve městě dojde ke sloučení všech tělovýchovných a sportovních organizací pod hlavičkou Sokola.

Ke skutečnému sloučení tělovýchovných organizací mohlo však dojít až v druhé polovině roku 1949, kdy Národní shromáždění ČSR přijalo patřičný zákon o sjednocení tělovýchovy. V Bakově se sloučení připravovalo už od jarních měsíců roku 1949. V průběhu léta se celý proces realizoval. Přistupují fotbalisté SK pod vedením Fr. Portycha, V.Volmana a Fr. Vlasty, rovněž i hokejisté v čele s A. Krejbichem a M. Bílkem. V TJ Sokol byl založen samostatný odbor turistiky v čele s E. Kynclem, B.Khánovou, Fr. Matějcem, a K. Johnem. Přistupuje LTC, Orel a někteří členové bývalé DTJ a Junáka. Do čela nové TJ Sokol byl zvolen Václav Bařtipán, dalšími členy výboru se stali osvědčení funkcionáři J. Turek, L. Kocáb, E. Koubová, B. Khánová, E. Kyncl, J. Fidler a další.

Od podzimu 1949 provozují svou činnost pod hlavičkou TJ Sokol fotbalisté, hokejisté, házenkáři, atleti, lyžaři a tenisté. V sokolovně a v orlovně se cvičí nářaďový tělocvik, turisté organizují pravidelné vycházky do okolí a výlety mimo město. V činnosti je biografický odbor a loutkový odbor.

V roce 1950 přivedla některé funkcionáře fotbalového oddílu myšlenka na odtržení od TJ: Sokol a rozvíjení své činnosti pod hlavičkou podniku Bělské papírny.
Fotbalisté skutečně v roce 1951 (jaro, podzim) startovali pod názvem Bělské papírny. Toto působení trvalo jen jednu fotbalovou sezónu, a tak se v roce 1952 znovu vrací pod působení TJ Sokol Bakov.

Na počátku padesátých let se rozvíjí hnutí za splnění podmínek Tyršova odznaku zdatnosti (TOZ). Do jeho jednotlivých disciplin je zapojeno velké množství členů TJ počínaje nejstarším cvičícím předsedou V. Bařtipánem a konče desítkami žáků v místních školách. Pro nečleny jsou organizovány soutěže každou středu v podvečer. Plnění odznaku TOZ probíhá na cvičišti za sokolovnou i v jejím sále, který je od roku 1953 využíván jen pro netělovýchovné účely. Provozuje se v něm třikrát v týdnu kino, v zimním období navíc plesy a celoročně jsou v něm pořádány celoměstské oslavy k významným událostem. Cvičební hodiny se musely odbývat v daleko menším sále orlovny. V té byl také po řadu let umístěn inventář fotbalového oddílu, který spravoval Josef Stehlík se svým nezapomenutelným pomocníkem A. Průškem.

Další změny čekají tělovýchovu v roce 1953. Na základě usnesení ÚV KSČ z 2. prosince 1952 a po schválení zákona o reorganizaci tělovýchovy v Československu Národním shromážděním dochází k převratným změnám. Místo dosud dobře fungující dobrovolné tělovýchovné organizace Sokol byl vytvoře Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport při vládě ČSR. Do nové struktury stoupila jednotlivá ministerstva a státní organizace. Podle tohoto zákona veškerou školskou tělovýchovu organizuje Ministerstvo školství, zatímco učňovskou mládež v Pracovních zálohách řídí Ministerstvo pracovních sil. (Pracovní zálohy bylo označení pro jednotlivá učiliště fungující při závodech.) Ministerstvo obrany řídilo vojenské tělovýchovné jednoty a Ministerstvo národní bezpečnosti Rudé hvězdy. Největší odpovědnost převzala na sebe Ústřední rada odborů, která musela vytvořit devět tělovýchovných organizací podle jednotlivých rezortů: Spartak, Baník, Dynamo, Lokomotiva, Jiskra, Slavoj, Tatran, Slávia a Slovan. Řízením vesnických tělovýchovných jednot byl i nadále pověřen Sokol. Každé průmyslové odvětví zastupovalo jiné označení. Reforma předpokládala, že průmyslové podniky jako patronáty budou zajišťovat tělovýchovnou a sportovní činnost jednot po stránce finanční a materiální. Vzhledem k tomu, že se v Bakově rozvíjel podnik místního hospodářství, dostala TJ Sokol nový název Dobrovolná tělovýchovná organizace Slavoj Bakov. Tradiční označení TJ Sokol tedy po 68 létech v Bakově končí.

Období činnosti DSO Slavoj

Funkcionáře, kteří po léta stály v čele TJ Sokol, však nový název neodradil od pokračování v další činnosti. Byli těsně spojeni s tělovýchovou a sportem natolik , že je pro jejich osobní vztah ke sportu nemohlo odradit ani přejmenování tělovýchovné jednoty. Jen tělesná cvičení a nářaďový tělocvik hluboce upadly. Cvičí jen žáci, žákyně, dorostenky a ženy, cvičební hodiny mužských složek téměř zanikly. Dorost vůbec necvičí, neboť chlapci tohoto věku byli z devadesáti procent umístěni v internátech odborných učilišť působících daleko mimo Bakov, ve městě zůstali jen někteří studenti blízkých středních škol. Z bývalých sokolských cvičitelů a cvičitelek zůstali jen někteří (K. Kuna, F. Činka, L. Kunová, V. Kameníková, Fišlová, Mocová a další). Dres s názvem DSO Slavoj nosí fotbalisté, hokejisté, znovu do činnosti uvedení hráči české házené, stolní tenisté, tenisté a cvičenci ZRTV.

V padesátých létech dochází v celé řadě míst k budování sportovních zařízení. I v Bakově se naskytla možnost realizovat dávný sen o výstavbě tělovýchovného komplexu v Podstráních. Od roku 1953 se pod vedením stavitele V. Kynzla a jeho organizačně schopných a obětavých spolupracovníků, jako byl J. Stehlík, V. Volman, stavitel R. Zoufalý a dalších uskutečňuje výstavba nového stadionu v Podstráních. Desítky dobrovolných brigádníků po léta naplňují záměry projektu, jehož maketu zhotovili technici J. Goldman s J. Janouškem a kterou umístili do výlohy bývalého Volmanova holičství na náměstí.V původním projektu se počítalo s vybudováním centrálního tělovýchovného střediska pro bývalý Liberecký kraj, do jehož správní sféry Bakov náležel. V areálu budoucího stadionu se kromě hřiště na fotbal nacházela atletická dráha s příslušnými sektory pro atletické discipliny, dvě hřiště na odbíjenou, kluziště, jež mělo v letním období ustoupit házené, tenisové kurty a tzv. „švédská dráha“ pro atlety. V prostoru nad Podstráněmi, mezi ulicí Nad Stráněmi a Čapkovou, mělo vyrůst ubytovací a stravovací zařízení s velkou kapacitou, určenou pro soustředění závodníků jednotlivých sportů z celého Libereckého kraje. V roce 1956 došly finanční prostředky, které vedení kraje rozpočtovalo na celou výstavbu, a k nepochopení Bakováků dalo přednost výstavbě podobného zařízení v Lomnici nad Popelkou. Na jaře roku 1956 bylo dokončeno škvárové hřiště s atletickou dráhou, fotbalové kabiny bez tribuny, dva kurty pro odbíjenou a doskočiště pro skok vysoký a daleký. Ve výstavbě byly ještě dva tenisové kurty bez kabin. Ostatní obrovská plocha příštího sportovního střediska, obehnaná nízkých plotem, postupně zarůstala plevelem. Severovýchodní část areálu byla zparkována. Při vstupu na stadion byla zbudována okázalá brána z umělých kvádrů s dvěma pokladnami. Město ani tělovýchovná jednota neměly prostředky na dobudování tak rozsáhlého tělovýchovného komplexu, a tak celý velkolepý záměr zůstal jen torzem.

Další přechodovou fází v činnosti československé tělovýchovy se stal rok 1957. Už na červnové celostátní konferenci komunistické strany v roce 1956 bylo konstatováno, že forma státně řízené tělovýchovy a sportu se neosvědčila, a proto bylo rozhodnuto doporučit vládě zřídit přípravný výbor pro opětovné zřízení jednotné dobrovolné tělovýchovné organizace. Následně ve dnech 3. a 4. března 1957 se konal v Praze ustavující sjezd Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV), v jehož struktuře fungovala tělovýchova a sport do počátku devadesátých let 2O. století. Zákon o tělovýchově upravoval, že v městech do 7 tisíc obyvatel mohla působit jen jedna tělovýchovná organizace s odborem ZRTV (bývalým Sokolem), což se týkalo i Bakova.

Místo DSO Slavoj, který si v Bakově pletli s názvem zpěváckého spolku Slavoj, se tělovýchovná organizace nazývá TJ Slavoj. V roce 1958 po jednání s představiteli místních ČSD se jednota přejmenovává na TJ Lokomotivu Bakov. Předsedou výboru se stal Emanuel Kyncl, dalšími členy výboru byli JUDr. Bartoš, V.Volman, B. Khánová, J. Pařík, M.. Paříková, K. Kuna ml., A. Matějcová a další. V následujícím roce se předsedou TJ stává osvědčený J. Müller. V TJ Lokomotiva provozují sport fotbalisté, hokejisté, stolní tenisté, tenisté a ZRTV. Do nácviku na II.Československou spartakiádu v roce 1960 sse v tělovýchovné jednotě zapojili muži, ženy a dorostenky. Dětské skladby byly nacvičeny učiteli zdejší školy. Skladbu mužů nacvičil náčelník K. Kuna ml., skladbu žen Fischlová a dorostenky vedla V. Kameníková. Cvičenci všech tří skladeb se zúčastnili vystoupení na Strahově.

V konci padesátých let prodala T?J Lokomotiva budovu orlovny MNV Bakov za 70 000,- Kč. Bakovští sportovci ztratili ve svém městě od roku 1936 svoji další tělocvičnu. Orlovna byla určena po své přestavbě pro účely příštího městského kina. Tělovýchovný život se znovu po létech vrací do sokolovny.

V roce 1960 byl Bakovu nad Jizerou udělen statut města. Jeho novým předsedou se stává agilní Josef Masák, který ve své funkci po léta projevoval příslovečný kladný vztah ke zdejší tělovýchově. Především jeho zásluhou bylo započato v výstavbou nového zimního stadionu na hřišti za sokolovnou v roce 1960. Byla vystavěna východní tribuna a krytá západní tribuna s celkovou kapacitou jeden tisíc diváků. V roce 1962, kdy hokejisté postoupili do třetí nejvyšší celostátní soutěže, mnoho nechybělo, aby v Bakově byla zřízena umělá ledová plocha (mrazení na jeden agregát).Bohužel náklady na provoz byly tak vysoké, že si to nemohlo dovolit ani město Bakov, o tělovýchovné jednotě ani nemluvě.

V prosinci 1961 vystřídal ve funkci předsedy TJ J. Müllera JUDr. Milan Bartoš, který pak stál v čele bakovské tělovýchovy nepřetržitě čtrnáct let. Za svou obětavou dlouholetou práci obdržel vysoká tělovýchovná vyznamenání. Ve výboru dále pracovali V. Volman, E. Kyncl, K. Kuna ml., A.Matějcová, kterou v průběhu roku vystřídala A. Kameníková, J. Pařík, M. Paříková, B. Ferbas, B. Khánová a V. Bednář.V šedesátých létech jsou v aktivní činnosti oddíly kopané,, ledního hokeje, národní házené (tehdy ještě nazývané českou házenou), tenisu a odbory turistiky a základní a rekreační tělesné výchovy (ZRTV). Do činnosti byl opět uveden oddíl stolního tenisu. Zatímco odbor turistiky působil jako samostatný výbor, odbor ZRTV byl řízen přímo výborem tělovýchovné jednoty a svým náčelníkem a náčelnicí. Do nácviku na III. CS v roce 1965 se zapojili pouze muži a ženy. Žákovské skladby byly jako už tradičně nacvičeny učiteli místní školy, dorostenecké skladby se v Bakově vůbec necvičily, neboť tyto kategorie (dorostenky škol, dorostenci škol a učňovská mládež) byly sxvěřeny pouze školám a učilištím. Bakovské muže nacvičil opět K. Kuna a ženy L. Kunová. Místní spartakiáda se konala opět na kluzišti za sokolovnou za veliké návštěvy diváků.

Rozhodnutí státních orgánů z roku 1963 o zavedení jedné hodiny tělovýchovy mládeži denně se v Bakově realizovalo poměrně úspěšně po dobu dvou let až do III. CS v roce 1965. TJ Lokomotiva ve spolupráci s tělocvikáři v místní ZDŠ získali téměř 80% školních dětí pro každodenní pravidelné cvičení. Stovky žáků a žáček se zúčastnily cvičení v jednotlivých oddílech odboru ZRTV, v turistice, v družstev oddílu kopané, házené a ledního hokeje, provozovali atletiku, tenis a stolní tenis a někteří rozvíjeli své schopnosti v branných sportech. ‚V létech 1962 – 1965 se výrazně zvýšila výkonnostní úroveň ve většině sportů, které bakovská školní mládež provozovala. V uvedených létech místní ZDŠ (2. stupeň) každoročně zvítězila v okresním kole Pionýrské olympiády (z 26 úplných ZDŠ) vyhlašované v 15 olympijských sportech. Vysokou úroveň měli chlapci P. Nováček, J. Turek, J, Nejdl, A. Fencl, D. Bartoš, B. Horák a z dívek J. Šplíchalová, V. Pýchová, J. Kotvová, P. Stránská, sestry Maňáskovy. P. Hieková a mnozí další.

V období Pražského jara 1968 byly pořádány s velkým nadšením tělovýchovné dny. Jednorázová akce se uskutečnila opět na zimním stadioně za sokolovnou. V Programu vystoupili pouze žáci zdejší ZDŠ ve čtyřech skladbách pod vedením svých učitelů. Ve slavnostním odpoledni též vystoupili žáci odboru ZRTV v akrobatické skladbě. Jejich cvičitelem byl F. Činka.

V roce 1970 se nekonala žádná spartakiádní cvičení, neboť bylo krátce po vstupu cizích vojsk do naší země. Teprve v roce 1973 se v Bakově konaly Okresní tělovýchovné slavnosti, na jejichž organizaci se podílel též výbor zdejší TJ. Cvičení probíhala na kluzišti za sokolovnou. Bohužel na nich nevystoupil ani jeden domácí cvičenec. Odbor ZRTV nebyl stále ustaven jako samostatný odbor. Novou náčelnicí se stala učitelka H. Lásková a náčelníkem B. Horák. Na IV. Československou spartakiádu nacvičuje pouze ženy pod vedením H. Láskové a muži, které vedl náčelník B. Horák. Dorostenci a dorostenky nacvičovali ve svých školách, žactvo v šesti skladbách v místní škole. Místní spartakiáda byla pořádána opět na zimním stadionu, avšak za večerního osvětlení, což vyvolalo silný estetický zážitek zvláště při cvičení žen, které nastoupily jako poslední (už za svitu vycházejícího měsíce) a dokonale předvedly své náročné cvičení s kuželi za doprovodu Smetanovy Mé vlasti.

V únoru 1976 došlo po dlouhých létech k zásadní změně ve výboru TJ Lokomotiva. Novým předsedou byl zvolen středoškolský profesor PhDr. Vladimír Bednář, do funkcí místopředsedů byli uvedení V. Volman a Z. Flanderka, jednatelem se stal F. Láska, hospodářem E. Kyncl, politickovýchovným pracovníkem O. Kysela, náčelníkem B. Horák, náčelnicí H. Lásková, referentem sportů JUDr. M. Bartoš, matrikářem Jar. Malina, referentem pro odznak zdatnosti L. Stejskal, referentem pro výstavbu a údržbu V. Honc, zdravotníkem MUDr. B.Pěnkava, členy výboru byli dále T. Dovina aj. Žďánský.

V témž roce došlo k ustavení výboru ZRTV, do jehož čela byl zvolen ing. K. Kroupa, který kolem sebe soustředil nové funkcionáře. Kromě už zkušený náčelnice H. Láskové a náčelníka B. Horáka v něm pracovala V. Čapková, M. Hašlarová, MUDr. J. Jesenská, ing. J. Hendrych, V. Doškář, Z. Doležal a další.Odbor uvedl do činnosti cvičení rodičů a dětí, nejmladší žactvo, mladší a starší žákyně, ženy a muže. Na počátku osmdesátých let cvičí ženy dokonce ve dvou oddílech. Výbor ZRTV zajistil vyškolení 15 nových cvičitelů a vzorně připravil Městskou spartakiádu v roce 1980.

Od poloviny sedmdesátých let se v československé tělovýchově organizuje hnutí za získání titulu Vzorný oddíl, odbor, TJ. Soutěž měla přísná kritéria a každý soutěžící kolektiv musel veřejně obhájit své výsledky. Soutěžilo se v získávání nových členů, nových trenérů a cvičitelů či rozhodčích, v plnění podmínek odznaku zdatnosti, v pořádání sportovních a společenských akcí (turnaje, besedy, plesy), v dárcovství krve, ve vedení kronik atp. Do této soutěže se zapojily všechny oddíly a odbory bakovské TJ i samotná tělovýchovná jednota jako celek.

V roce 1978 se ing. Kroupa vzdal své funkce a místo něho nastoupil učitel Kučera. Po roce se jeho funkce ujímá Hana Friedrichová, která už v roce 1979 přivedla odbor ZRTV k získání titulu Vzorný odbor I. stupně. Pod vedením výboru TJ a především za brigádní účasti členů odboru ZRTV byla v roce 1983 započato s vnitřní rekonstrukcí sokolovny. Už v roce 1977 byla přeloženo bednění na střeše a opatřeno novou krytinou, později byl do sokolovny zaveden plyn a instalováno topení plynovými kamny v celé budově. Členové ZRTV spolu s fotbalisty a zvláště J. Šimonem ml. zajistili vybetonování podlahy v tělocvičně , vybudování dřevěné konstrukce a položení parket. Výbor TJ zajistil instalaci obložení do výše čtyř metrů po celém obvodu tělocvičny a přísálí. Pro nácvik spartakiády v roce 1985 byla tělocvična jako nová. V roce 1984 byly rekonstruovány oba záchody a sprchy. Ostudu dělala pouze omítka na průčelí budovy.Ani ostatní sportovní plochy nezůstaly stranou zájmu výboru TJ? Lokomotiva. Na počátku sedmdesátých let byl zřízen v kabinách fotbalového oddílu byt pro správce hřiště. V roce 1983 byla na stadionu v Podstráních založena nová travnatá plocha a provedena rekonstrukce kabin a sprch. Vznikla též klubovna určená též pro veřejnost. V rámci akce Z byla též vystavěna na počátku osmdesátých let garáž pro dva autobusy. Tenisté si v rámci akce Z vystavěli zcela novou moderní klubovnu, na níž měl velký výbor oddílu tenisu v čele s V. Stejskalem. Kluziště za sokolovnou bylo přebudováno na víceúčelové hřiště, neboť zde byl položen asfaltový povrch. Průběžně od druhé poloviny sedmdesátých let byla rekonstruována chata v Harrachově. V druhé polovině osmdesátých let vlastnila TJ tři autobusy, mikrobus, osobní automobil, traktor a dvě výkonné travní sekačky, o jejichž provoz se starali dobrovolní opraváři z řad členů TJ v čele s Jar. Šimonem ml., který byl od roku 1983 stálým zaměstnancem TJ.

Výbor TJ Lokomotiva usiloval po několik let o založení šachového oddílu. Podařilo se to teprve v květnu 1977, kdy byl na ustavující schůzi zvolen předsedou obětavý ing. Jaroslav Jirovský. Do výboru byli získáni aktivní hráči právě ustanoveného oddílu Fr. Rameš, J. Weiser, J. Kříž, ing. I. Stránský, V. Honc, M. Kameník, Z. Zdobina, J. Velich a další. Šachový oddíl získal své hrací prostory v prvním patře sokolovny. Jeho funkcionáři se věnovali především výchově mládeže a brzy získali velké úspěchy v krajských a celostátních soutěžích, zvláště zásluhou vynikajícího mladého šachisty Petra Jirovského.

Po několikaletých personálních přípravách se podařilo na podzim v roce 1980 založit oddíl kulturistiky. Do jeho čela byl zvolen A, Fencl, aktivní kulturista, členy výboru se stali Z. Hammer a J. Fencl. Výbor TJ určil kulturistům cvičební prostory v suterénu sokolovny, kde v průběhu krátké doby došlo díky samotným sportovcům k rozsáhlé asanaci celého sklepního prostoru včetně vytápění plynem. Posilovna, která zde vznikla jejich velkým úsilím byla neustále zvelebována a doplňována novým náčiním a nářadím.

Nejmladším oddílem, který vznikl v roce 1983 zásluhou Otty Kučery, byla atletika. Jeho nejbližšími spolupracovníky ve výboru se stali MUDr. V. Diviš, V. Frinta a ing. J. Turek. Oddíl se věnoval především tréninkům mládeže a každoročně organizoval Bakovský půlmaraton.

V říjnu roku 1985 oslavili bakovští sportovci a tělovýchovní pracovníci stoleté výročí organizované tělovýchovy ve městě. Na slavnostní akademii v sále radnice bylo vzpomenuto začátků tělovýchovy v Sokole a předána tělovýchovná vyznamenání více než stu tělovýchovným funkcionářům, trenérům a cvičitelům. Slavnostní večer předcházela vernisáž výstavy z dějin a činnosti TJ a jejích jednotlivých oddílů a odborů. Výstava byla uspořádána v domě mládeže za velkého zájmu návštěvníků.

Po sametové revoluci v roce 1989 se i tělovýchova a sport ocitla v nových podmínkách. Garantem rozvoje zdejší tělovýchovy se i nadále stává městský úřad v čele se starostou J. Šimonem st., bývalým sportovcem. Jeho zásluhou došlo k další generální opravě sokolovny včetně nové omítky a k vybudování sociálního zařízení u hřiště házené za sokolovnou.

V roce 1991 se odloučil od TJ Lokomotivy fotbalový oddíl, který získal do nájmu od MÚ fotbalový stadion s kabinami a opět přijal název Sportovní klub Bakov (SK). Ve stejnou dobu se odtrhli i tenisté a přejmenovali se na LTC Bakov. V roce 1993 TJ Lokomotiva se přejmenovala opět na původní název TJ Sokol Bakov. Prvním starostou byl zvolen Jiří Malina, po něm nastoupila J. Kroupová a současnou starostkou je J. Brychová. V roce 1991 zanikl oddíl ledního hokeje, v činnosti ustaly též oddíly stolního tenisu, atletiky a kulturistiky. V Sokole zůstala národní házená, šachy, základní tělovýchova a gymnastika žákyň. Výbor Sokola organizuje každoročně od roku 2004 opět společenské plesy a tělovýchovné akademie svých mladších cvičenců. Ač jsou tělovýchovné a sportovní oddíly oddělené od jednotného vedení, je důležité, že se i nadále starají o sportovní vyžití a výchovu svých členů, zvláště mládeže.

-ář